Co se týče názoru na nejčastější emoční obtíže žáků a studentů, tak vycházím z vlastní zkušenosti. Je to podle mě starost a smutek z nepřijetí ve vztazích mezi kamarády, což jim způsobuje velké starosti a problémy. Potom vidím hlavní problém ve vrstevnickém soužití. Ne ve vztahu mezi učitelem a žákem nebo s dospělými, ale opravdu trpí v oblasti vrstevnické. Neumí spolu až tak dobře komunikovat a teprve se to učí. Teď mluvím o své zkušenosti, protože pracuji na 1. stupni a mám čtvrťáky. Pořád se dostáváme do nějakých jejich konfliktů a neustále se snažíme najít řešení. Někdo někomu nadává, někdo někoho nepřijímá a toto si myslím, že je trápí ze všeho nejvíc. Když například vezmu své děti, zpětně se na to podívám a pominu vztahové problémy, tak si zatím propluly životem a neměly nějaké větší problémy nebo starosti. V některých rodinách děti nejvíc trápí vztahy s rodiči.

Tazatel: Jaké jsou nejčastější emocionální obtíže žáků a studentů?

Určitě je to taková ta první středoškolská láska, která občas narušuje třídní vztahy. Nadále stres ze školy a nějaké rozepře mezi kamarády, když vznikají určité skupinky, které si navzájem nerozumí. To si myslím, že hodně narušuje atmosféru. A případně když jsou ve třídě jeden nebo dva problémoví žáci, kteří narušují celé prostředí.

Děti neumí dobře zpracovávat svůj vztek, a proto ho potlačují, a nakonec vybuchují v situacích, kdy tomu ostatní nerozumí. Realita je taková, že tyto děti momentálně neumí regulovat své emoce, protože je to nikdo zatím nenaučí, nemají na to kompetence a také je jim zakazováno vyjadřovat svůj vztek nějakým zdravým způsobem. Doma se říká nekřič, ve škole také nesmí nikoho bít a pak nemají kde ten vztek dát a začnou například mlátit hlavou do stěny. Pak se všichni diví, no to je realita. Takže práce se vztekem je podle mě podstatná a pak práce se svojí vlastní sebe hodnotou, což vnímám jako hodně, hodně velký fakt. V rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání je tohle zařazeno na první stupeň, ale já nevnímám, že by se s tím pracovalo. Celkově si myslím, že to způsobuje úzkosti a negativní emoce toho dítěte vůči sobě a pak někdy i obrácený vůči spolužákům. A to buď do agrese, nebo do plačtivosti, nebo do toho, že nechce chodit do školy. To jsou nějaké emocionální potíže, se kterýma se setkávám a se kterými se nepracuje. Stačilo by pracovat jenom s emocemi ve škole, což se ale nepracuje.

Přijde mi, jako by ten koronavirus byl takový, no… Ten život před a po něm je jiný, zejména z psychického a sociálního hlediska. Vím, že když se mladí lidé baví o minulosti, tak říkají, že ty roky na základní škole během covidu, jak kdyby neprožili. Toto jsem zaznamenala také od současných studentů, kteří jsou například ve čtvrťáku. Říkají, že se jim jako kdyby zastavil čas a těch pár let bylo jako bytí v jiné dimenzi. Dokonce jsem slyšela od kolegů, že někteří z nich chodili do práce a snažili se natáčet videa pro studenty, ale život a vztahy se nějakým způsobem přerušily. Osobně jsem si všimla jedné věci, která mi vadí, a vnímám ji negativně. Studenti se naučili komunikovat hlavně přes aplikace a online svět a teď mají problém to přenést zpět do reálného života. Přijde mi, že ztratili chuť a důvod komunikovat tváří v tvář a vést rozhovory. Jako by neuměli vést dialog a jsou zvyklí ty informace psát. Například, když jsou vedle sebe ve vlaku, místo toho, aby si povídali, si píšou zprávy. To považuji za velký problém. Chápu, že technologie nám přinesly určitý posun doby, ale myslím si, že covid a online svět tomu vůbec nepřispěly. Já to osobně vnímám negativně. Věřím, že je důležité se setkávat osobně a budovat vztahy v reálném životě, nikoli pouze přes počítač.

Emoční obtíže u ukrajinských dětí závisí na tom, jak dlouho jsou v ČR a čím si prošly. Pokud jde o děti ze západní Ukrajiny, které neměly přímou zkušenost s válečným konfliktem, jejich problémy budou podobné, jako u českých dětí a budou záviset na rodinném prostředí. Jestli jsou tam tlumené pocity, jak jsou vzdělávání, jakou mají jejich rodiče emoční inteligenci a jiné. Avšak děti z východní části Ukrajiny, které byly více vystaveny konfliktu nebo mají citlivější povahu, mohou mít větší obtíže. Například mohou jim dělat špatně sirény, mohou mít nesrozumitelné reakce, že se například rozbrečí z ničeho nič, nebo se lekne, když bouchnou dveře. Ta míra reakce nebude odpovídat situaci. Bouchnou dveře a ono se lekne tak, jako kdyby bouchla nějaká raketa. Ta míra toho, co se stane, nebude odpovídat tomu, jakým způsobem bude na to dítě reagovat. Ale nechtěla bych to zobecňovat, protože to záleží na tom, odkud jsou. Ještě jsou časté poruchy spánku, taková klasika u veškerého stresu. Buď dítě spí moc dlouho, například dvanáct až čtrnáct hodin a stále je nevyspané, nebo naopak nemůže usnout.

Byli tam i ukrajinští účastníci, a bylo vidět, že nejsou úplně v pohodě, což je pochopitelné, protože měli úplně jiné starosti než hrát hry. Když tam byli pouze Češi, zdálo se, že si to užívali. Postupně znali program víc, protože se to stále opakovalo. Mohlo se to prohlubovat a hry pro ně dávaly větší smysl.  

Tazatel: Myslíte, že program FAST dal dostatek prostoru pro emoce?

Gabriella: Ano, jasně. Kdyby byl projekt zaměřen pouze na emoce a byl by delší, mohl by mít ještě větší význam. Ale s ohledem na omezený čas, který jsme měli, a to asi dvě a půl hodiny, během kterých jsme měli stihnout i večeři a nějakou hru, tak ten prostor dával. Byla stanovena určitá pravidla a učili jsme se respektovat jeden druhého, což se mi líbilo. Například během večeře jsme měli pravidlo, že dítě nejdříve musí donést jídlo rodičům, poté sourozencům a nakonec sobě. Tímto způsobem jsme vyjadřovali respekt vůči ostatním členům rodiny. Hra s kartičkami a emocemi byla velmi hezká a podpořila atmosféru respektu k ostatním.