Moje pocity z FAST jsou vesměs asi dobré. Trošku vnímám, že některý metody a praktiky tím, že to je přenesený z Ameriky, jsou takové americké. My jsme je museli trošku adaptovat na české prostředí, na tu českou rodinu. Jinak si myslím, že je to přínosný program, který je nápomocný hlavně, když se podaří do něj zapojit ty rodiny, pro které je primárně určený. Může mít velmi pozitivní vliv na školství, na vzdělávání, a i na vztahy rodičů s dětma.

Co se týče FASTu, tak s tímto projektem jsem byl spokojený i z toho důvodu, že jako škola se snažíme maximálně zapojovat naše rodiče do dění ve škole. To znamená opravdu od první třídy s těmi rodiči pracovat a být s nimi v kontaktu. Přece jenom, jak já říkám, v okamžiku, kdy nám děti svěří na dobu 9 let, což je pro ty děti vlastně stěžejní věk, tak je opravdu důležité, aby se rodiče stali partnery a věděli o té škole co nejvíce. My zároveň věděli nějaké informace o rodičích, abychom se vzájemně znali a aby to nebylo o tom, že se potkáváme na chodbě a nevíme ani, kdo je kdo. Z tohoto důvodu mě ten projekt opravdu, nechci říct nadchnul, ale vlastně vzal jsem to jako obrovskou příležitost, jak se s těmi rodiči setkávat i jinak, než se setkáváme doposud. Rodiče, se kterými tady ty 3 běhy FASTu proběhly, tak si jej pochvalovali, jsou rádi za to, že se setkávají nebo se setkali s těmi rodiči, že se pak potkávají různě ve městě. Potkávají se v kroužcích, vzájemně si mohou vypomoct a ta atmosféra mezi učiteli, mezi vedením školy a rodiči je daleko, daleko otevřenější.

Myslím si, že převažují ty pozitivní pocity, že to bylo plný hezkých momentů, dost i těch rodinných a toho, že jsme spolu trávili příjemný čas. Člověk, když to vidí, tak vlastně tam většinou byla velmi, velmi pozitivní energie. A pak člověk, když ti rodiče na konci děkují a dávají zpětnou vazbu, tak měl a má pocit, že to k něčemu bylo. Jedná maminka se i rozplakala, že ji to velmi dojalo a dotklo se jí to pozitivním způsobem. Myslím si, že pro některý ty rodiny to opravdu mohlo být velmi důležité a já si z toho odnáším hezký vzpomínky a skvělou zkušenost.

Tazatel: Co bylo podle Vás super? 

Simona: Podle mě to byl ten čas, jak měli vždycky rodič a dítě, jak si navzájem povídali. Potom ještě na konci v tom druhém běhu jsme měli takovou aktivitu, kde psali afirmace a častokrát to bylo takové, že my potřebujeme ještě čas, my ještě nechceme končit. Ti rodiče i ty děcka, by si povídali ještě dál, ale už nebyl na to prostor. To byla známka toho, že by se jim něco takového mohlo uchytnout i doma. Někteří o tom i mluvili, že mají pocit, že díky tomu našli čas na sebe, který třeba teďka nemají už tak moc vlivem nějakých moderních technologií. Děti kolikrát koukají do telefonu a nenajdou si čas. Nebo nejenom děti, ale asi i rodiče, aby si vyloženě sedli a povídali si nerušeně mezi sebou. Při aktivitě to platilo i pro rodiče, že se tam nemohli překřikovat, nebo že měl mluvit jen jeden rodič a nemohl jim do toho vstupovat ten druhý. Účastníci mluvili o tom, že nemají čas, kde můžou mluvit sami, bez toho, aniž by jim někdo skákal do řeči.

My jsme si vždycky vymysleli a domluvili jsme si, jakou aktivitu budeme dělat. Vyzkoušeli jsme spoustu různých aktivit, ať už to byl sport, kdy jsme třeba šli hrát volejbal, nebo v tělocvičně jsme měli nějaké aktivity. Potom byly diskusní skupinky, kdy jsme měli takové kartičky s otázkami a odpovídali jsme v kolečku na něco osobnějšího rázu. Oba typy aktivit se doplňovaly a posouvaly výš kvalitu společně stráveného času.

Tazatel: Co bylo super?

Alena: To je těžká otázka, já jsem trošku skeptická. Absolvovala jsem FAST třikrát a pro mě to bylo 8 náročných odpolední a večerů a to třikrát za sebou, podzim, jaro a podzim. Bylo to pro mě zklamáním. Myslím, že to fakt nesplnilo účel, který jsem od toho očekávala. Ten program samotný je asi dobrý. Myslím si, že by nemusel být až 8 týdnů. Taky si myslím, že to může pomoct rodinám, aby se seznámili mezi sebou. To je asi výborné. Pokud nějaký rodič nezvládá výchovu svého dítěte a nemá na ně čas, tak ten program je dobrý k tomu, aby se rodič naučil se svým dítětem komunikovat, hrát si s ním, povídat si s ním, sdílet to, co žijí. Tenhle případ v naší škole není, my nemáme žádné takové problematické rodiče, ani děti z rodin, které jsou nějak sociálně vyloučené.

Já si myslím, že ten FAST jako takový, je postavený dobře, tak, jak má být. Má za sebou nějakou historii a já osobně bych, změnil některé s prominutím amerikanismy, nebo spíše věci, které nejsou naší kultuře úplně stoprocentně vlastní. To už jsme řešili při přípravě celého FASTu v rámci toho přípravného týmu, kdy jsme ty materiály překládali a připomínkovali. Do určité míry jsme to udělali, ale v rámci toho, že nám to povolil člověk zodpovědný za projekt. Museli jsme si to opravdu velmi tvrdě obhájit a stejně poměrně hodně věcí, i když jsme chtěli, tak nám vedoucí řekla, že ví, proč to tak chceme ale nebyl by to FAST, takže to dělat nebudeme. Tím pádem jsme řekli ok, tak to proběhne tak, jak to proběhne. I někteří to rodiče říkali v rámci té zpětné vazby, o kterou sem je prosil. Vy jste měli svoji zpětnou vazbu, já jsem si požádal o svoji zpětnou vazbu. Tam mi v podstatě psali, že některé americké náležitosti nebyly pro ně a necítili se v nich komfortně. Já rozumím, proč to tak bylo a ty rodiče to pochopili taky, protože ví, jaká jsme škola. Kdyby to mělo být už v rámci školy, pro kterou to je určené primárně, to znamená ze sociálně vyloučených lokalit, tak tam by ti rodiče do toho na tom samotném začátku hodili vidle. Obávám se, nevím, možná jsou zkušenosti trochu jiné, ale do určité míry bych to asi tak já vnímal.

Zlepšit by se daly společné večeře. Jsem za to ráda, že na naší škole se to jídlo vozilo a že rodiny chystaly jenom nějaký zákusek. Oni se sice podíleli na tom, odměnily tu péči organizátorů a donesly těm druhým rodinám třeba nějaký dezert, ale nemusely vymýšlet jídlo pro 40 lidí. To je pro pracující matky velmi zatěžující a určitě by to snížilo ochotu a chuť těch rodin do FASTu vůbec vstoupit.

My jsme měli během FAST takovou kratší přednášku na nějaké téma a tam mi přišlo, že na to bylo velmi málo času. Měli jsme pozvaného hosta, zaměstnance ze školy a rodiče to téma zajímalo. A nezbyl na to v projektu čas. Když ti rodiče mají nějaké společné téma, o kterém chtějí víc do hloubky diskutovat, tak tam na to bylo strašně málo času. To je třeba věc, která by šla změnit a nevím jak, protože by se muselo spousta věcí vypustit z toho setkání. Vím, že ti rodiče a studenti toho byli plní a fakt na to bylo málo času. Tak tohle mě napadá. Jinak mi přijde fajn koncepce toho, že se lidi setkají u jídla, povykládají si. Pro mě to byl fajn čas je víc poznat, protože jsme jim vařili kávu a čaj a tak dál, a člověk s nimi prohodil nějakých pár slov.

Ze začátku bych změnil tombolu. Chápu ten princip, že to má být taková motivace, aby studenti a rodiče chtěli přijít, ale mně to nebylo úplně extra příjemné. To je tak asi všechno. Možná bych něčemu nedával takový důraz, ale něčemu možná dal ještě ten větší důraz. Celkový čas bych klidně zachoval, ale možná bych to nechal vždycky na té škole. Například po tom prvním setkání si zjistíme, že v těch skupinkách s rodiči nebo se studenty si nemáme co extra říct, tak to zkrátit a možná přidat nějakou tu aktivitu na nějaké rozmluvení nebo nějaké to pobavení. Mně možná přijde takové krátké to setkání rodič a dítě s tím, že k tomu bych ještě zmínil, aby tam mohli být oba rodiče. Chápu, že je to pro toho studenta příjemnější a že oni si to asi stejně doma pravděpodobně řeknou, nebo aspoň ten jeden rodič své druhé polovičce, ale já v tom věku, když se do sebe vžiju, tak by bylo pro mě příjemnější se o tom pobavit s těma dvěma rodiči. Zároveň ten program vychází z toho, že ten jeden rodič je takový hlavní rodič na tomto setkání a většinou to je rodič, se kterým student nebo dítě má trošku větší problém a ne tak ideální vztah, aby spolu dokázali víc komunikovat. A právě mně přijde i náročné probírat různá témata, a může to trošku trvat, než tam odejde ta bariéra.  Bylo by podle mě lepší, aby tam byl i druhý rodič, s kterým student nebo dítě má vztah lepší, tak se může cítit víc uvolněný a být v tom svobodnější.

P: Možná bych to trochu zkrátila, protože mi přijde těch osm setkání je celkem hodně. Třeba tak šest, nevím. Na jednou stranu to je dobrý, že je to takový intenzivní a je to každý týden, možná bych to dala i třeba každý druhý týden. Ono to je někdy dobrý, když to jde za sebou, samozřejmě člověk si to pamatuje, ale někdy je to takový moc, že si tak nevydechne. Tam na začátku byla písnička, tak tu jsme si trochu přizpůsobili a některý aktivity jsem neviděla. Možná úplně jsme nebyli zvyklí zezačátku dělat kruh na konci, ten déšť, to možná, nebylo to úplně špatný, ale trvalo to, než jsme si na to zvykli. Potom si myslím, co se týče jídla, že by bylo lepší, když se to třeba nějak objednává, protože pak ty rodiče mají s tím hodně práce. Já si sama nedovedu představit, že bych dělala takhle jídlo pro tak velkou skupinu a spíš by mě to znervózňovalo, než abych se na to těšila. Třeba upéct jenom nějakou drobnost, ale to jídlo objednávat. Přijde mi lepší rodiče nezatěžovat takovými věcmi. Myslím, že někteří byli rádi, že vůbec došli a chodili třeba někteří i později, nebo ty rodiny přišly na dvakrát, že první část, druhá část. Potom mi tam trošku připadalo, že by se neměl dělat až takový rozdíl mezi ostatníma sourozenci. Samozřejmě ta hra třeba ano, ale v ostatních věcech by se neměl dělat. Myslím, že pak to pro ty ostatní sourozence nemusí být příjemné. Tu hru chápu, že to je vyloženě jen to dítě s rodičem, ale pak třeba by mohli i ti ostatní sourozenci pomáhat, aby tam nevznikla nějaká zbytečná rivalita mezi sourozenci. Je hezký, když přijde ta rodina celá, tak ať celá je takhle ohodnocena. To je asi tak všechno.

Tazatel: Co byste chtěl vzkázat budoucím účastníkům projektu FAST?

Jan: Aby se nebáli do toho jít, aby se nebáli obětovat ten čas. Vím, že v dnešním světě dvě hodiny, hodina a půl plus různé cestování, dejme tomu třihodiny v jeden den, je poměrně dost, ale myslím si, že investuji právě do toho nejlepšího. Jednak do vztahu se svým partnerem, protože můžou být zase spolu trošku jinak, ale zároveň investuji do času se svým dítětem a možná i do jeho budoucnosti, protože investuji čas do prostředí školy.

Tazatel: Je něco, co byste chtěl ještě dodat, co ještě nezaznělo, a mělo by zaznít?

Ján: Možná mám vzkaz pro ten tým. Když budou na tom prvním setkání, nebo v první etapě projektu FAST, aby se toho nebáli, i když třeba neuvidí hnedka, že to má smysl. Myslím, že ten smysl nemůžou vidět celý, ani ho nemusí vidět vůbec, protože ne každý dokáže dát zpětnou vazbu, že mu to pomohlo ve vztahu ke svému dítěti. Už jenom to třeba, že pokud si s tím dítětem sednu na dvacet minut každý den a předtím to bylo třeba jenom pět minut, takže si myslím, že je velký pokrok a tohle to se opravdu děje. Aby ten tým nikdy nad tímto programem nelámal hůl, protože si myslím, že se to dá adaptovat na každou školu a myslím si, že právě každé škole by to mohlo pomoct, nebo mohl by to být benefit i našeho školství.

Světlana vzkazuje budoucím účastníkům, že to může to být na začátku nějaký výstup z komfortní zóny, ale čím víc do toho člověk energie dá, tím víc z toho programu dostane. Je to o nějaké důvěře v program, že mi může něco poskytnout a můžu pozorovat, co to se mnou dělá a co mi to přináší. Přeje jim si z toho odnesou to, co je pro ně fajn.

Běžte do toho naplno, nebojte se! My jsme hlavně bojovali s nějakým prvotním strachem, že je to něco nového, neznámého a všichni z toho měli strach a obavy. A já taky. Takže bych asi vzkázala to. Ať se nebojí a jdou do toho naplno a nebojí se možná vyjít z té své komfortní zóny a otevřít se před spolužáky i před rodiči.

Tazatel: Doporučila byste FAST i jiným školám? 

Patricie: Určitě. Protože to může zlepšit třídní klima a hlavně rodiče mají možnost strávit čas se svýma dětmi, což studenti taky oceňovali. Hlavně i ti rodiče byli rádi, že měli možnost si s nimi popovídat v prostředí, které bylo pro studenty bezpečné. Zároveň to není jak doma, že děcka řeknou: „A nebudu se s tebou o tom, mami, bavit.“, a odejdou. Tady úplně odejít nešlo, takže do jisté míry spolu strávili ten čas, a potom bylo vidět, jak ty děcka, i ty rodiče za to byli rádi.

Určitě bych program FAST doporučila, ale vnímám zde velkou problematiku financí, protože ten FAST je velmi náročný na finance, prostě je, a pochybuji, že to někdo bude dělat jen tak. Já fakt pochybuji, že to někdo bude dělat zadarmo. Už teďka sem vnímala od těch učitelů, že kdyby za to neměli zaplacené, tak tam nejsou. Kdyby to bylo v rámci mojí pracovní doby, tak v pohodě, tak do toho jdu, ale kdybych to měla dělat nad rámec pracovní doby zadarmo, tak už na to nemám kapacitu. Můžu dávat energii, ale potřebuji za to něco dostávat, za mě je to v pořádku. Takže bych doporučila, ale musí ten ředitel nebo ten organizátor být schopný na to sehnat peníze a myslím si, že ve školství jsou a že by to nemusel být problém, nevím.

Tazatel: Doporučil byste program FAST i jiným školám?

Zdeněk: Za mě určitě ano. A když mi vlastně některé školy volaly, tak sem říkal, že ano, ať do toho určitě jdou, ať si to minimálně vyzkouší, ať si vezmou tu zkušenost. Nabídnul sem jim i možnost, že by se přišli podívat. Říkal jsem, že se můžete přijít podívat, akorát musíme počítat s tím, že by to tu skupinu do určité míry narušilo. Řekli jo, jasně, chápeme, rozumíme, kdybychom jsme měli dotazy, tak se ještě zeptáme, zavoláme. Jedná paní mi ještě jednou volala, pak už se neozvali. Nevím, jak to celé dopadlo.