Arnošt popisoval, jak je potřeba reagovat bezprostředně na agresivní chování dětí.
Když se ta agrese děje, tak první je potřeba rychlá akce. To znamená zajistit bezpečí, jakože vlastně mám takový svůj postup: rychlá akce, zajistit bezpečí toho, kdo útočí i toho, zajistit prostě, aby se nezranili, nebo aby to nepokračovalo dál. Takže tam prostě je povolené i fyzicky jako chytit nebo jako oddělit, zajistit to bezpečí a všechny ty emoce, které ti vyjedou, protože samozřejmě tě to jako sevře nebo tě to štve, že prostě tě to jako, taky ti vyskočí ta agresivita automaticky, je to naše přirozená reakce na to, tak ji ale nechat jako projet. To znamená, že využít tu energii té agrese třeba tady k tomu zajištění, k tomu zabezpečení toho prostoru, ale ne už do jako nějaké odvety, že jo. V normálním životě by to dítě dostalo přes držku, jakože kdyby reagovalo dítě nebo nějaký jiný dospělý. Tak ne, tohle vlastně využít jenom na to zabezpečení toho prostoru a počkat, až to trošku dojede. Jako nebo nereagovat, a teprve potom to s tím dítětem začít řešit. A někdy třeba pomáhá i to, dost pomáhá vzít si ho stranou. Odvést ho z té situace, z té agrese, oba dva, oddělit toho útočníka a i tu oběť a probrat to s nimi zvlášť.
Pokud učiteli někdo nahlásí podezření na šikanu, je podle Marka důležité, aby si pedagog všechno podrobně zapsal.
Magda se při řešení situací, ve kterých hrála roli agrese, snažila nejdříve zjistit kontext celé situace.
Jakub se s klienty snažil vždy jednat narovinu a nic si nenalhávat. Hovořil o důležitosti dávat dětem a adolescentům jistotu, že vše je řešitelné.
Podle Marka se řešení závažné šikany neobejde bez práce se skupinou. Často se ale zapomíná na individuální práci s jednotlivými aktéry.