Jitka B. vnímala odlišnost studentů se specifickými vzdělávacími potřebami jako důvod problémů se začleněním.  

Jitka B.

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 53

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: V čem ti přijde, že ten život maj obtížnej?

P: Že boří ty schémata. Protože ať chceme nebo nechceme, člověk je tvor, který potřebuje s ostatními vycházet. Potřebuje stádo. A já vůbec teď nemluvím ani v pozitivním, ani v negativním, vůbec nehodnotím. Ale potřebujme v rámci stáda komunikovat a vycházet spolu. A mně přijde, že speciálně tyhle děti z toho stáda vybočujou a stádo je potřebuje nějakým způsobem umravnit, takže dost často jim dává za uši. Já nevím, mně to trošku totiž připadá, napadla mě paralela s botami dneska. Nevím, proč zrovna s botami, ale že dnešní doba je hlavně hodně unifikovaná. My jdeme a koupíme si oblečení ušité na nějakou velikost, na nějakou jakousi postavu. Boty na nějaký tvar chodidla. Ale tyhle děti, by potřebovaly jít k ševci a nechat si ušít boty na svoje speciálně tyhle děti. Ono by to udělalo dobře nám všem, ale aby ušil ty botičky speciálně na jejich chodidlo. A když je mačkáme do těch bot, který jsou nějak unifikovaný, tak ty děti jsou tak citlivý. Mají těch antének mnohem víc, mi přijde než obvyklý průměrný typ. Takže my, jak je narveme do té unifikovaný botičky a nutíme je v ní setrvávat. Tak ty anténky, ty otlaky se tam objevujou, bolí to. No, tak jak na to reagují? Zcela přirozeně. Brání se. Nejdřív jenom tim, že poukazujou na ty svý bolístky. Potom si z toho začnou teda dělat legraci, pak už začnou vykřikovat. Furt je neslyšíme, tak začnou být agresivní. Jenom proto, že je do něčeho tlačíme. Někomu nevadí se podřídit unifikovaný botičce a někomu to sakra překáží, ale když se to podaří