Jarmila o ADHD otevřeně mluvila s celým kolektivem.
Textová verze
P: Mluvím i s celým kolektivem, protože když ty děti nastoupí do kolektivu. Ony ty děti jsou hrozně takové, že se rády sledují. A sledují i toho učitele, jak přistupuje k jednotlivým žákům a oni potom když jim to neřeknete a neinformujete je o tom, proč vy k tomu dítěti se chováte tak, když on třeba se chová neadekvátně a vy teda nezareagujete, jak by si asi představovaly nějak tvrději, tak oni se hned dívají a řeknou: „Je, tak on to udělal a tomu paní učitelka nic neřekla a já, když to udělám, tak mně teda jako to dá najevo jinak a přísněji a tvrději?“ Tak musíte jim to říct zkrátka a dobře, že teda to dítě trošku se liší, my ho máme rádi, protože je to náš spolužák, my s ním budeme kamarádit, budeme si s ním hrát a učit se. Ale je to tak, že on za své chování některé nemůže. A ty děti to přijmou. A nevyzvedat vlastnosti ty horší toho dítěte, ale najít na něm něco dobrého a vyzvednout to lepší.
Další zkušenosti:
Tomáš od začátku výuky sledovat a oslovoval děti, které měly problémy se soustředěním.
Jitka se studenty pracovala na vztazích od začátku, nebyly mezi nimi pak problémy.
Klára studentům se specifickými vzdělávacími potřebami vysvětlovala odmítání kamarádství ostatních žáků.
Klára ocenila, že se po roce práce její student naučil řešit situace se spolužáky jinak.
Jarmila o ADHD otevřeně mluvila s celým kolektivem.
Někteří svěřenci Jirky se nad ostatní povyšovali.
Jitka B. vnímala odlišnost studentů se specifickými vzdělávacími potřebami jako důvod problémů se začleněním.
Andrea se snažila zlepšit studentům pozici ve třídě jejich zapojením do výuky.
