Andrea se snažila zlepšit studentům pozici ve třídě jejich zapojením do výuky.
P: To byla taková zvířata, to byly takové obrázky, že opravdu jako to bylo neskutečné, moc se mně to líbilo. A on viděl právě, že já se o to zajímám, že já ty obrázky vystavím. A už viděl, že není ten, který jenom zlobí, který jenom dělá binec. Už viděl, že fakt jako i ty děcka si toho začaly všímat, ti spolužáci. Takže toto nás začalo spojovat. U toho druhého ten zase se strašně zajímal o přírodu a dělal to, že občas přinesl nějaké zvíře, nebo něco do školy. Ale takovým způsobem, že třeba šel po chodbě a najednou mu po hlavě lozila kudlanka. On si přinesl třeba kudlanku nábožnou, protože je měl doma. Takže chodil, no a já jsem mu samozřejmě nemohla říct: “Běž a vyhoď je.” Nebo ještě nedej bože, i když jsem taky se toho bála. Ale tak jsme to využili zase tak, že jsem svolala ty třídy ještě i ty ostatní třídy a ukázala, podívejte se, co vám donesl ukázat. A řekni jim něco o tom. Takže on už taky, už se cítil důležitý, už nebyl zase jenom ten, kdo někoho bije, nebo kdo někomu ubližuje, nebo dělá binec. Ale ten, kdo něco ví a opravdu ty kudlanky doma choval, takže jim povyprávěl o tom, čím se živí, kde žijí, jak to u nich probíhá.