Pro řešení agrese u žáků byla podle Martiny přínosná setkání s rodiči nebo výchovná komise.
No a máme ten nástroj výchovných komisí. Někdy je to tedy už výchovná komise, někdy je to samozřejmě jenom setkání se zákonnými zástupci. Píšeme vždycky zápis z toho jednání, ten zápis všichni přítomní podepíší, a v tom zápise je vždycky popsáno, co se dělo, co je vlastně za ten problém a vždycky na závěr je něco, na čem se domluvíme, něco, co by všechny ty strany měly dodržovat. Dáme si nějaké úkoly, no a tím, že to všichni podepíší, tak předpokládám, že, že se to bude dodržovat, a pokud ne, tak se sejdeme třeba za 14 dní znova, a za 14 dní zase znova, a pokud ty rodiče takhle pozvete dvakrát, třikrát, tak ono je přestane bavit chodit do té školy, a tak většinou doma tu nápravu zjednají. Mnozí rodiče se tváří, jakože „já mám naprosto úžasné a skvělé dítě, vůbec nevím, co po mně chcete“, a když pak přijdou do školy čtyřikrát, tak už pochopí, co po nich chceme.
Pokud učiteli někdo nahlásí podezření na šikanu, je podle Marka důležité, aby si pedagog všechno podrobně zapsal.
Magda se při řešení situací, ve kterých hrála roli agrese, snažila nejdříve zjistit kontext celé situace.
Jakub se s klienty snažil vždy jednat narovinu a nic si nenalhávat. Hovořil o důležitosti dávat dětem a adolescentům jistotu, že vše je řešitelné.
Podle Marka se řešení závažné šikany neobejde bez práce se skupinou. Často se ale zapomíná na individuální práci s jednotlivými aktéry.