Podle Jakuba bylo základem navázáni vztahu.
Tazatel: Jaké to je pro tebe pracovat s dětma se sklony k agresi?
Jakub: To je otázka, na kterou se asi nedá úplně odpovědět nějak rámcově, ono každý to dítě je jiný. Měl jsem klientku, kde jsme navazovali vztah půl roku. Půl roku mi pravidelně chodila každou středu v půl třetí na konzultaci, každou středu v půl třetí mi rozkopala kancelář, řvala na mě: „Zmrde, chcípni.“ A odešla a já vždycky na ni volal: „Tak zase další středu, jo, (jméno klientky).“ A ona zase další středu přišla, vždycky přišla, nikdy se nestalo, že nepřišla, a takhle jsme to opravdu měli strašně dlouhý období a bylo to furt stejný. Přišla, sedla si, koukala do země, naštvaná, koukala do telefonu, chvilku jsem mluvil, chvilku jsme se dohadovali, ona pak bouchla, rozházela mi papíry po celý kanceláři a utekla. Ale za půl roku prostě jsme ten vztah nějakým způsobem navázali a vlastně ho máme doteďka. Doteďka mě těší, že i když už nejsem její sociální kurátor, tak zrovna nedávno, je to tři nebo čtyři týdny zpátky, tak mi prostě v půl jedenácté v noci volala, že spí na lavičce v parku, nemá kde bydlet a jestli jí nemůžu pomoct. Takže to pouto nějakým způsobem navázaný bylo.