Marinovi pomáhaly sepsané zkušenosti z praxe odborníků.
Textová verze
T: Co bys teda vypíchl nejvíc co jako zapadlo v tom studiu, že jo tohle je supr, to mi pomůže s tou v práci s dětma?
P: No, asi to neřeknu konkrétně. Ale určitě jsou to sepsané zkušenosti doktorů, psychologů, kteří s tím dlouho pracovali. A jejich práce mi teď pomáhá. A díky tomu, že jsem byl na té škole, tak jsem se to dozvěděl. Tak mi to někdo přednesl, to jejich celoživotní bádání. Já jsem na to nemusel čekat celý svůj život, abych na to přišel. Tohle udělal někdo za nás.
T: Takže kazuistiky přímo ze života těch lidí.
P: Tak, no.
T: Konkrétní případy, příklady.
P: No, jasně přesně tak. Konkrétní případy. A přesně jak s tím, kdo dokázal pracovat. A taky přesně, že se v tom někdo dokázal tak babrat, že dokázal to dítě rozebrat. Psychologicky. To já nedokážu. To psycholog nejsem. Ale někdo se dokázal opravdu dostat až do té hloubky, do toho morku kosti.
Další zkušenosti:
Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Jarmila pracovala se studenty již od prvních náznaků projevů diagnóz či jiných specifických vzdělávacích potřeb.
Andrea si s psychiatrem jejího žáka vzájemně předávala zprávy o tom, jak fungovat ve škole.
Jitka doporučovala motivovat studenta skrze spolupráci speciální pedagožky, učitelů a rodiny.
Podle Tomáše bylo obdržení diagnózy z pedagogických poraden dlouhý proces.
Jitka si zvala na pomoc se stmelováním kolektivu různé odborníky.
Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.
Andree a jejím kolegyním se nezdála rada od psychiatra jejich žáka.
Marinovi pomáhaly sepsané zkušenosti z praxe odborníků.
