Jitka si zvala na pomoc se stmelováním kolektivu různé odborníky.
Textová verze
P: My se vždycky snažíme, protože tady nejsou jenom děti s ADHD, pracovat s těmi třídními kolektivy, a to vždycky s těmi novými tím, že jedou na nějakou školu v přírodě, kde se dají dohromady, kde se poznávají. Potom mají následně různé třídní aktivity. To znamená každá třída má v tom roce aktivitu v rámci minimálně preventivního programu, která je zaměřená na stmelování kolektivu, ale ještě třeba na nějaké jiné téma. Když vidíme, že v té třídě to opravdu vztahově nějakým způsobem hapruje, je třeba tam udělat intervenci. Buď si zveme krizového interventa z pedagogicko-psychologické poradny anebo třeba odborníka na to dané téma na tu danou diagnózu, aby vlastně těm dětem vysvětlil a třeba i opakovaně, když to potřebují. Aby těm dětem vysvětlil, co to vlastně obnáší a jak chápat toho člověka, který takovou diagnózu má. U ADHD to prioritně neděláme sami od sebe, u dětí s poruchou autistického spektra to děláme na začátku ve všech těch třídách, aby ty děti tomu dobře porozuměli. Samozřejmě bavíme se o dětech na 2. stupni nebo víceletým gymnáziu v těch 1. třídách to smysl nemá, protože samozřejmě ty děti ještě nejsou zralé na to, aby tyhle ty věci pochopily.
Další zkušenosti:
Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Jarmila pracovala se studenty již od prvních náznaků projevů diagnóz či jiných specifických vzdělávacích potřeb.
Andrea si s psychiatrem jejího žáka vzájemně předávala zprávy o tom, jak fungovat ve škole.
Jitka doporučovala motivovat studenta skrze spolupráci speciální pedagožky, učitelů a rodiny.
Podle Tomáše bylo obdržení diagnózy z pedagogických poraden dlouhý proces.
Jitka si zvala na pomoc se stmelováním kolektivu různé odborníky.
Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.
Andree a jejím kolegyním se nezdála rada od psychiatra jejich žáka.
Marinovi pomáhaly sepsané zkušenosti z praxe odborníků.
