Ptali jsme se rodičů, jaké měli zkušenosti se školou, kterou navštěvovaly jejich děti. Vyprávěli nám o spolupráci s jednotlivými učiteli, ale i o prospěchu dětí a vztazích ve třídě. Část dětí, s ohledem na svou diagnózu, měla speciální vzdělávací potřeby. Často se stávalo, že kvůli potížím dítěte museli rodiče vybrat jinou školu nebo dítě přehlásit do školy pro děti se zvláštními vzdělávacími potřebami (školy nebo třídy zřizované podle § 16 odst. 9 školského zákona neboli speciální školy). Ve speciálních školách měli rodiče obvykle lepší zkušenost než ve školách hlavního vzdělávacího proudu (dále jako „běžné“ školy).
Rodiče, se kterými jsme hovořili, popisovali, že přístup učitelů se různil pedagog od pedagoga. Shodovali se však na tom, že v některých případech proti sobě stojí potřeby dítěte a nároky kladeny vzdělávacím systémem. Tuto zkušenost popisoval Tom, který uváděl, že syn měl potřebu svou práci dodělat a snášel špatně, když byl ve své práci přerušen. Pedagog však dodržoval určitý harmonogram hodiny, a když byl syn v práci pomalý, tak ho práci obvykle nenechal dokončit, což přinášelo konfliktní situace.
Někteří rodiče měli zkušenost s asistentem pedagoga, kterého mělo jejich dítě v rámci výuky k dispozici. Vesměs zkušenosti s asistentem pedagoga hodnotili pozitivně. Kladnou zkušenost měla také Anna, který hovořila o tom, že pro asistentku pedagoga musela být daná práce náročná, ale že je rozhodně přínosná. Peťa vykonávala asistenta pedagoga pro svu dceru ve škole sama. Mělo to výhodu, že nemusela nikomu vysvětlovat specifika chování své dcery a jak s nimi pracovat. Naopak Tom sdílel zkušenost, že po zapojení asistentky měl pocit, že opadla snaha ze strany učitelky a veškeré spolupráce ležela na paní asistentce.
Některé děti navštěvovaly školy nebo třídy zřizované podle § 16 odst. 9 školského zákona (pro zjednodušení dále speciální školy) nebo třídy/školy využívající alternativní metody. Rodiče pozitivně hodnotili, že samotní pedagogové hledali vhodné metody, které by situaci pomohli. Dále oceňovali menší kolektiv. Tomáš a vysvětloval, že při počtu 12 dětí ve třídě bylo více času na individuální potřeby žáka. Renáta jednoznačně doporučila speciální školu.
Rodiče také uváděli zkušenost s kolektivem a spolužáky svých dětí. Většinou spolužáci jejich děti přijímali a panovali mezi nimi běžné vztahy. Například syna Kristýny spolužáci přijali a nestalo se, že by některý spolužák vůči němu choval silné negativní emoce. Někteří rodiče také sdíleli přístup svých dětí vůči spolužákům. Anna popisovala, že když synovi spolužáci nevyhoví, přestane s okolím komunikovat.