Škola z pohledu odborníků

Škola z pohledu odborníků

Zkušenosti odborníků se školami, pedagogy i třídními kolektivy se lišily. Některé školy byly podle nich vstřícné, snažily se chápat potřeby dětí a přizpůsobily vzdělávací proces potřebám žáků, například prostřednictvím individuálních studijních plánů. Jiné školy ale nebyly ochotné nebo připravené poskytnout potřebnou podporu, což situaci dětí ztěžovalo. Zlepšení bylo pozorováno v přístupu škol k duševnímu zdraví dětí, hlavně díky osvětě a psychoedukaci, které pomáhaly předcházet stigmatizaci. Vzdělávání učitelů a práce na školním klimatu byly rovněž důležité pro integraci a podporu těchto dětí. Klíčová byla spolupráce mezi školami a odborníky, která pomáhala vytvářet podpůrné prostředí.

Zkušenosti odborníků při práci se školou 

Zkušenosti se školami byly velmi rozmanité a závisely na konkrétním typu zařízení, zaměření a přístupu. Účastníci našeho výzkumu se setkali se školami, které měly pozitivní postoj a které aktivně hledaly pomoc pro své žáky od odborníků. Tyto školy pružně reagovaly na specifické potřeby studentů a výuku jim individuálně přizpůsobovali, když bylo třeba. Na druhé straně měli odborníci zkušenost i se školami, které byly méně vstřícné a bylo obtížnější vyjednat výjimky nebo individuální plány pro žáky se specifickými potřebami. V některých případech odborníci pozorovali pozitivní vývoj, a přestože byly v minulosti některé školy skeptické vůči inkluzi, postupně byli novým přístupům otevřenější díky dlouhodobé práci a komunikaci s odborníky.

Tomáš vyprávěl o rozdílech ve vstřícnosti škol.

Barbora měla výborné i horší zkušenosti se školami.

Kolektiv

Z analýzy rozhovorů s odborníky pečujícími o děti s potížemi v oblasti duševního zdraví vyplynulo, že přístup třídního kolektivu a škol k těmto žákům se výrazně lišil. V některých případech školy a učitelé aktivně spolupracovali s odborníky a byli vstřícní k potřebám dětí, zatímco v jiných situacích byl přístup méně adaptivní a chyběla podpora.

Odborníci pozorovali, že kde se dařilo vytvářet inkluzivní prostředí a provádět osvětu mezi spolužáky, tam se žáci s duševními potížemi cítili lépe přijati a měli kladnější zkušenosti s třídním kolektivem. V některých třídách, kde pedagogové a žáci byli informováni o specifikách duševního zdraví a potřebách svých spolužáků, došlo k lepšímu vzájemnému porozumění a podpoře. Naopak, v prostředích, kde chyběla osvěta a adaptace vzdělávacího procesu, se nezřídka objevovaly problémy, jako je izolace, nepochopení či šikanování žáků s duševními potížemi. Někteří pedagogové a školy nebyli na situaci připraveni a nevěděli, jak efektivně reagovat na specifické potřeby těchto žáků, což mohlo vést k negativním zkušenostem jak pro dotčené děti, tak pro celý třídní kolektiv. Například Jana se v rámci své organizace snažila vysvětlovat dětem v kolektivu, proč některé děti projevují určité chování, aby pochopili, že to není záměrné. Významná byla také role asistentů pedagoga, kteří v některých případech fungovali jako důležitý most mezi žákem s potížemi, učiteli a ostatními žáky. Asistenti mohli pomoci při integraci dítěte do třídy a při vytváření podpůrnějšího prostředí.

Vzdělávání učitelů a práce s klimatem školy je podle Aleny nejdůležitější.

Podporu je podle Jany potřeba poskytnout nejen dítěti s duševním onemocněním, ale i ostatním žákům v kolektivu.

Markéta vysvětlovala, že některé děti v kolektivu strhávaly přílišnou pozornost nebo naopak působily jako neviditelné.
Terka pozorovala, že žáci s úzkostmi mají ve větším kolektivu potíže.

Co pomáhalo

Z výzkumu vyplynulo, že nejvíce pomáhalo žákům s potížemi ve škole vytvoření podpůrného a inkluzivního prostředí. Pedagogové, kteří byli vstřícní a snažili se pochopit specifické potřeby těchto dětí, měli zásadní roli v jejich podpoře. Efektivní bylo individuální přizpůsobení vzdělávacího procesu, včetně individuálních studijních plánů, které umožňovaly dětem pracovat ve vlastním tempu a podle vlastních schopností. Významným faktorem byla také osvěta a psychoedukace mezi spolužáky, která přispěla k lepšímu porozumění a snížení stigmatizace. Děti, které byly informovány o duševních potížích svých spolužáků, projevovaly větší pochopení a byly ochotnější akceptovat odlišnosti. Přístup škol, které byly ochotné zapojit odborníky a implementovat doporučené strategie a intervence, výrazně přispěl k lepší integraci a úspěchu těchto dětí ve školním prostředí. Zlepšení komunikace mezi všemi zúčastněnými stranami, včetně rodičů, učitelů, školního personálu a samotných dětí, bylo rovněž uznáno za zásadní pro efektivní podporu.

Lenka pozorovala postupné zlepšení přístupu školy díky intenzivní spolupráci.
Margaretka byla pro pedagogy oporou.