U učitelů je podle Zdeňka nezbytné nadšení a osobnostní předpoklady.
Zdeněk: Možná, že řeknu hříšnou myšlenku, ale já bych na pedagogické fakulty nedělal vůbec přijímací zkoušky z českého jazyka, z matematiky a z odborných předmětů, já bych přijímací zkoušky na pedagogické fakulty dělal podle osobnostních předpokladů, které by odhalily, jestli ten člověk, kterej se tam hlásí, to skutečně chce dělat. A nezlobte se, co teď řeknu, u nás je to často tak, že když se nedostanu na práva, nedostanu se na medicínu, no tak já půjdu učit. A to je ta nejhorší motivace, která může být. A to je fakt. A pak se nám do těch škol dostávají učitelé, a taky se s tím setkávám, kteří to prostě ve své podstatě dělají z nutnosti. A možná to bude teď znít pateticky, co řeknu, ale jestliže má být člověk dobrým kantorem, tak to musí mít hlavně tady. A když to tady nemá, nemůže bejt dobrej kantor. Možná teď jsem řek hroznou věc, ale já jsem o tom přesvědčenej.
Tazatel: To já taky, akorát mě napadá, jak teda vlastně to zlepšit.
Zdeněk: Říkám, zlepšit to tím, že se změní, že by se třeba změnil způsob přijímání těch studentů na ty vysoké školy. To si myslím, že je první věc, která by mohla tomuhle tomu pomoct. Že by se tam dostávali skutečně lidi, kteří mají blízký vztah k dětem a kteří chtějí učit. A já znám spoustu tady z (regionu), znám spoustu zapálených kantorů, u kterých já jsem přesvědčenej, že těm dětem do života dají ohromnej dar. A znám tady spoustu učitelů, kteří jsou ochotni obětovat svůj volnej čas celé své profesi. To, že oni pak skončí třeba syndromem vyhoření, to už je jiná věc. Ale jsou to lidi, kteří to chtějí dělat. Ale také se setkávám s učiteli, kde vlezu do té třídy a já říkám: „Tebe to tak, chlape, nebaví.“ Ale jestliže to nebaví toho učitele, nemůže to bavit i ty děti.