Podle Tomáše bylo obdržení diagnózy z pedagogických poraden dlouhý proces.
Textová verze
T: Taky si říkám, já do toho školského prostředí moc nevidím. Ale probíhají tam porady o těchhle dětech, nebo nějaká školení?
P: Probíhají. Konkrétně na naší škole se tady tomu hodně věnujeme v posledním roce. Minimálně 3 celodenní semináře byly na to téma se zkušeným doktorem. Ať už to bylo obecně o problémech s dětma nebo konkrétně ADHD. Zabýváme se tím dost. Už jenom to, že to není tak úplně jednoduchý v tom školském systému. Že se dělají speciální podpůrný opatření. Tady s těmi dětma. Že se posílají do pedagogicko-psychologických poraden. A to je celkem, já teda do toho nevidím taky 100 procentně, protože nejsem třídní a nemusím tady ty věci řešit, ale vím, že to je celkem dlouhý proces. Že to není tak úplně jednoduchý, aby dítě dostalo papír z pedagogicko-psychologický poradny, ale musí se to delší dobu zkoumat ve škole. Že to není úplně jednoduchý.
Další zkušenosti:
Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Jarmila pracovala se studenty již od prvních náznaků projevů diagnóz či jiných specifických vzdělávacích potřeb.
Andrea si s psychiatrem jejího žáka vzájemně předávala zprávy o tom, jak fungovat ve škole.
Jitka doporučovala motivovat studenta skrze spolupráci speciální pedagožky, učitelů a rodiny.
Podle Tomáše bylo obdržení diagnózy z pedagogických poraden dlouhý proces.
Jitka si zvala na pomoc se stmelováním kolektivu různé odborníky.
Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.
Andree a jejím kolegyním se nezdála rada od psychiatra jejich žáka.
Marinovi pomáhaly sepsané zkušenosti z praxe odborníků.
