Jitka pracuje jako ředitelka gymnázia. Má dlouholeté zkušenosti s pedagogikou dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Tuto práci považuje za náročnou. Vnímá, že mladí pedagogové přicházejí do praxe nedostatečně připraveni a starší kolegové často odmítají nové poznatky a metody. Děti s ADHD, dle Jitky, trpí vnitřním neklidem, hyperaktivitou a únavou. Bývají třídou vyčleňovány a odmítány. Proto jsou užitečné preventivní programy a intervence odborníků pedagogicko-psychologické poradny. Dobrý učitel by měl být k dětem s ADHD přijímající, motivující, inspirující a kreativní.
Jitka pracuje jako ředitelka gymnázia. Je zvyklá pracovat s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami, například s dětmi s autismem, ADHD, dysgrafií, dyslexií, dyskalkulií, poruchami chování aj. Pedagogickou práci s těmito dětmi považuje za velmi záslužnou, ale náročnou. Jitka se domnívá, že k náročnosti práce přispívá špatné nastavení současného vzdělávacího systému: mnoho tzv. papírování, nadměrné nároky, málo ocenění a nízká finanční odměna. Jitka vnímá, že mladí pedagogové přicházejí z vysokých škol nedostatečně připraveni. Chybí jim teoretické i praktické dovednosti ze speciální pedagogiky. Na druhou stranu jsou většinou otevření a přijímají rady zkušenějších kolegů a informace ze vzdělávacích seminářů. Jitka vnímá potíž v tom, že tyto poznatky nedokáží efektivně uplatnit ve výuce. Opačná je situace u starších pedagogů. Ti obvykle nové metody do svého repertoáru přijímají obtížně. Pokud ale tyto metody akceptují, aplikují je dovedně a efektivně.
Dle Jitky děti s ADHD prožívají vnitřní neklid a napětí. Jsou nesoustředění a hyperaktivní, což se následně projevuje silnou gestikulací, vykřikováním a někdy náhlou únavou. Jejich projevy vypadají drze a nevychovaně, nicméně Jitka věří, že si nemohou pomoci – nedokáží své symptomy ovládat vůlí. Jako výzvu Jitka vnímá najít si k těmto žákům adekvátní komunikační kanál.
Jitka je názoru, že by výuka dětí s ADHD měla vycházet z toho, co je dokáže zaujmout. Pedagogové by měli být trpěliví, přijímající a podporující. Měla by jim být vlastní tvořivost, improvizace a schopnost motivovat. Jitka doporučuje, aby u dětí s ADHD byla hodnocena spíše snaha, nežli výsledek. Pokud jsou děti s ADHD neklidní, dobrý pedagog podle Jtiky dokáže včas přerušit výuku a zařadit pohybovou aktivitu.
Mezi školou a rodiči se, dle Jitky, někdy vykope nepřeklenutelná propast. Někteří učitelé nabývají dojmu, že rodiče odkládají děti s ADHD do školy na převýchovu. Rodiče zase v některých případech od pedagogů slýchávají jen nářky a stížnosti. V těchto neshodách pak zanikají náznaky konstruktivní diskuse a snaha si navzájem předat informace o tom, co v práci a výchově dětí s ADHD pomáhá a funguje.
Jitka považuje vztahy dětí s ADHD s třídním kolektivem za problematické. Děti s ADHD navazují vztahy nestandartním způsobem, čemuž zbytek třídy nemusí rozumět. Proto Jitka doporučuje stmelovací preventivní programy nebo ve složitějších případech intervence odborníků pedagogicko-psychologické poradny. Důležité je třídnímu kolektivu vysvětlovat, co je to ADHD a jak s dětmi s ADHD komunikovat a vycházet.
S viditelnými fyzickými handicapy spolužáků si třída dokáže snadno poradit. Jitka má zkušenost, že k těmto dětem je projevována ohleduplnost, podpora a vstřícnost. K poruchám, jejichž příčiny nejsou na první pohled vidět, často vznikají předsudky, strach a odmítání. Děti s těmito diagnózami se tak mohou cítit vyčleněné, nepřijaté a osamocené. Proto je důležité dětem tato témata přibližovat a vysvětlovat. Jitka věří, že s dobrým kolektivem jak dětí, tak pedagogů se dají zvládnout i na první pohled neřešitelné situace.