Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Textová verze
P: A samozřejmě, to byly moje učitelský leta. Tam si nepamatuji, že by debata byla, nepamatuji se, že by za mnou přišel výchovný poradce a řekl: „Tohle dítě, s tím se musí takhle.“ Pamatuji si, že podepisování individuálních plánů byla formální záležitost. Člověk podepsal kupičku papírů a vsadím se, že 90 % učitelů na škole, kde jsem působil, vůbec ty jména nebral v potaz. Akorát se vědělo samozřejmě, někdo má dyskalkulické potíže, tak učitel matematiky si nerval už vlasy. Zlomil nad ním hůl, bylo to hotové. Ale na druhou stranu teď, když se mě ptáte, tak jsou to vyloženě vzpomínky z vojny, jo? Protože ta moje učitelská práce byla před lety.
A pak jsem odešel z univerzity a asi 3 roky jsem na 4 školách byl školní psycholog. Vždycky to byly záležitosti grantu. Nebylo, že by někde vykopávali. Prostě tak to, tak to je myslím dodnes. Škola má grant, tak má psychologa na rok. A na další už ho nemá. Akorát na jedné škole jsem byl 3 roky. Celé 3 roky jsem byl školní psycholog.
Další zkušenosti:
Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Jarmila pracovala se studenty již od prvních náznaků projevů diagnóz či jiných specifických vzdělávacích potřeb.
Andrea si s psychiatrem jejího žáka vzájemně předávala zprávy o tom, jak fungovat ve škole.
Jitka doporučovala motivovat studenta skrze spolupráci speciální pedagožky, učitelů a rodiny.
Podle Tomáše bylo obdržení diagnózy z pedagogických poraden dlouhý proces.
Jitka si zvala na pomoc se stmelováním kolektivu různé odborníky.
Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.
Andree a jejím kolegyním se nezdála rada od psychiatra jejich žáka.
Marinovi pomáhaly sepsané zkušenosti z praxe odborníků.
