Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.

Robert

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 52

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A mluvil jste třeba, když jste ještě byl pedagogem, řešil jste v rámci toho kolektivu ty témata, jako třeba ADHD, řešilo se to s těmi dětmi, když jste tam takové nějaké měl v tom kolektivu? Jako bavili jste se o tom?

P: Ne, ne.

T: A s ním ani s tím konkrétním dítětem?

P: Ne, ne, ne. Když jsem byl učitel, tak si nepamatuji, že bych se o tom bavil. Říkám ale, do roku 2000, jo? To berte.

T: Jo, jo.

P: Do roku 2000. Nepamatuji si na takový rozhovor.

T: A potom jako školní psycholog?

P: No, samozřejmě. 

T: A nosil jste to i do těch tříd, toto téma? S těmi žáky? 

P: To ne, to musí dělat učitel. To dělá třídní učitel. Anebo myslím si, že to je jeho role. Učitele. Ale tam samozřejmě jsem se o tom bavil s rodiči, aby věděli, co za tím je. Aby se nedívali na dítě skrz prsty, ale zároveň věděli, jak s ním jednat, protože to dítě potřebuje důslednost. A málokterý rodič, takže ono to je paradoxní. Někdy ten školní psycholog ve vztahu k učitelům a tak dál je obhájcem těch žáků, ale někdy k učitelům i rodičům musí hrát toho zlého poldu, protože musí trvat na věcech, který by se měly dít. Takže vy řeknete: „To o tom není věc diskuse.“ Stejně jako učitelům můžete třeba říct, aha, učitel vám řekne: „On nechce být ve skupině s tím, on nechce být ve skupině s tím, já to tam 5 minut řeším.“ A já řeknu: „O tom nemůže být řeč.“ Jo? Takže vidíte, že musíte být někdy zlý policajt. Byť máte nejsvobodomyslnější myšlenky z těch učitelů, ale některý věci pomáhají, protože se o nich nediskutuje. Nemůžeme si vybírat, s kým budeme pracovat. Musíme vytvořit takovou třídu, že každý může pracovat s kýmkoli. A nediskutovat o tom je první věc.