Magda popsala způsoby sebepoškozování, se kterými se setkala.
Mně třeba vytanula moje klientka nebo klienti podobný, kdy vlastně se dozvídáme o nich, že se necítí dobře, že jsou k ničemu, že se hodně podceňují a že nevidí smysl svojí existence. A potom se objevuje v jejich vyprávění to, že ten pocit, že si dávají nesplnitelné úkoly, že se vlastně trýzní a jestli to nedokážou, tak se ještě znovu a znovu jako dostávají do té smyčky toho, že jsou vlastně k ničemu, když nedokázali tohle a dávají si tresty. Trest třeba tím, že nebudou spát nebo naopak to je něco jako výzva a musí ji překonat, a když to nedokáží, tak se nějakým způsobem za to obviňují. S tím jídlem, tam je to asi ještě víc než třeba s tím spánkem. Že prostě nebudou jíst, a není to jenom fakt v tom, že by se cítily dívky málo hubené, nebo tlusté, ale že i je to něco v tom, že trest „nebudu, protože jsem něco nezvládla, tak nebudu jíst, nedopřeju si to, protože jinak mi jídlo chutná, ale prostě nebudu, nebudu si dopřávat ty laskominy.“ I to je jedna z věcí, kdy potom v těch rozhovorech s tím klientem, co by nějak mohl zaplašit ten tlak, je zmiňovaný třeba to jídlo, tak se dozvídáme i o tom, že to jídlo je vlastně nějaký trest nebo sebetrýznění.