Když měli studenti pocit, že už výuku nezvládají Jitka B. jim dovolovala procházku.

Jitka B.

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 53

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Sedíme v podstatě v něčem, co by se dalo říct kruhové uspořádání a dost často v rámci hodiny měníme pozice. Čím začínám hodinu, je vždycky to, že se postavíme, rozdýcháme, rozhýbeme, začneme, asi by se to dalo nazvat, stmelovací aktivity. Ať už hry s tělem, s dechem. Přišla jsem na to, že přestože to někdy studentům činí potíže, mají pocit, že je prostě nutím stát (smích). Chtějí být dál shrbení, povolení. Hudebka navíc bývá odpoledne. V odpoledních hodinách, kdy už jsou unavení, takže by radši jenom seděly, a tak jako vegetovaly. Na druhou stranu, tohle jim opravdu umožní se nadechnout, rozdýchat. Zjistit, že to tělo funguje taky jiným způsobem než jenom zhroucený na židli. A speciálně dětem s poruchou pozornosti bych řekla, že tohle vyhovuje. Co dělám, máme takovou tichou dohodu. Jsou to většinou kluci. Máme takovou tichou dohodu, že když mají pocit, že už to nedají, že už prostě něco potřebují, tak je pustím se jít projít a zase se vrátí. Můžou na chvíli odejít a přijít. Nebo-nebo známý fígl všech učitelů, vtahuji je do činnosti, který vím, že jim sedí, a že je zajímají. Takže si sednou k bicím nebo na kachon, kde můžou při nejmenším aspoň chvilku, třeba tu třídu nějakým způsobem vést. Což oni většinou nedokáží. Oni to dokáží minutku dvě. Takže úplně se to neosvědčuje, ve smysl totálního vedení hodiny, ale umožní jim to si nějakým způsobem oddechnout, zabavit se a upoutat si pozornost.