Pro Kláru bylo důležité naučit třídu, že asistent je pro žáka potřeba, ne výhoda.

Klára

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 45 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Naučit ty děti ve třídě, že on na tom není líp, že má asistenta, on je na tom hůř, protože ho potřebuje. Ale musí se otevřeně mluvit s tou třídou. Mluvit a říct, je to tak.

T: Jaká je Vaše zkušenost se schopností nebo ochotou těch dětí ostatních pochopit tu diagnózu ADHD?

P: Myslím si, že většina, většina to chápe. Strašně tomu napomohlo, že většinou ty děti ADHD mají přiděleného asistenta až ke konci druhé třídy nebo ve třetí třídě, protože se ty problémy neprojevily už ve školce, pak se celou první třídu čekalo, než se ten cyklus rozběhl a děti s ADHD předvedly, co umí. A ta třída si i svým způsobem vydechla, když tam ten asistent přijde. Takže už za to jsou rádi. Ale viděly, třeba já sem tam byla většinou dva roky, že to je dlouhý proces, že to byl boj. Mohly samy zhodnotit, jak ta práce funguje. Že to je méně a méně a méně časté, že se ten svěřenec se snaží a dělá, a že to nemá vždycky lehké. Já sem typ, který o všem mluví i s těmi dětmi úplně na rovinu. Myslím si, že od té třetí třídy jsou to schopní pochopit. Ale přesně jim vše říct. I ten žák se naučil jim říkat, jak se cítí. Bylo to potom pro celou třídu strašně jednoduché. Nebo jednodušší.