Když se Jitka B.  cítila bezmocná, pomáhalo jí vést vnitřní dialogy.

Jitka B.

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 53

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Nebo octla jsem se v situaci, kdy je člověk opravdu dost bezmocný. Když na vás potom reaguje agresivně, tak si připadáte jako žena bezmocná. Protože přece jenom je to teprve dospívající muž, ale je to muž. A je-li jich v takový třídě víc a není-li tam pozitivní tahoun, ale naopak tahouni teda v toto smyslu, tak jsou tam potom tři, čtyři děti, které jsou úplně udupaný. Chtěly by se vzdělávat, zajímá je to, jsou kreativní, ale stáhnou se, protože vůbec nemají sílu do toho šlapat. Tak to se přiznám, že to nastávají situace, kdy člověk neví. A já se v těchto situacích modlím. Já se opravdu modlím, obracím se k Bohu. Vedu vnitřní dialogy. Proč tam jsem, proč je tam to dítě, co si máme navzájem sdělit. Jak spolu komunikujeme, co vyvolává ve mně a co zpětně potom vyvolávám v něm. A moje zkušenosti jsou zcela jednoznačný. Dokud si to nevykomunikuji já a neobjevím v sobě ty struny, které to ve mně rozeznívá a dokud nepřijdu na tu pozici, na který tam stojím jako člověk, né jako tentokrát, né jako učitel. Ani né jako žena, ani jako nikdo, ale prostě jako člověk, tak nemám o tom vůbec sebemenší jedinou šanci.