Helena popsala moment, kdy se v dospělosti sama rozhodla vyhledat terapeuta.
Až ve chvíli, kdy jsem vyčerpáním ležela na záchodě, byla jsem úplně nešťastná, měla jsem opuchlý oči, úplně jsem se opravdu fyzicky nesnášela za to, co dělám, že jsem věděla, že to je špatně. Věděla jsem, že mně to ubližuje a byla jsem vlastně naštvaná na to, že to dělám… Ale zároveň jsem si nemohla pomoci. Až potom jsem vyhledala odbornou pomoc, protože jsem věděla, že to sama nezvládnu. Našla jsem si terapii, kde jsem řešila i samozřejmě sebe, rodičovství jako vztahy, partnerský vztahy. To se nedá oddělit, že jo, nejsme čtyřikrát jako ten stejnej, jsme to prostě jenom my… a do toho ty překážky, výzvy, abychom byli pozitivní, jo. Až ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že to dělá, protože to jinak nejde, že je to jako způsob toho, jak ty věci zvládnout, ale zároveň ví, že mu to ubližuje a že to sám nedokáže překonat. To jsem si uvědomila, že není slabost pro mě, jo… A to by byl velký apel na učitele i na rodiče – není slabost si říct o pomoc. Je to právě super, první krok k tomu se uzdravit nebo první krok k tomu žít život pro sebe, a ne pro tu nemoc, že jo.
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.