V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
Andrea
Textová verze
V té psychiatrické nemocnici se na to přišlo tak, že, že jsem jedla atypicky a všechny holky, když jsem tam přišla, tak si myslely, že jsem přišla s anorexií, když mě viděly. Ty problémy byly ještě samozřejmě znásobený tím, že jsem tam byla s depresema, takže jsem jako neměla motivaci jíst, protože mi to nepřišlo důležitý. To pro mě byla námaha navíc. To jídlo mi nepřinášelo žádný potěšení, takže jíst něco, co mi nechutná, co jíst nechci, ještě když se jako cítím dost na nic, není úplně super kombinace. V nemocnici jsem měla tu nejnižší váhu, jakou jsem kdy měla během tý doby, co jsem měla anorexii. Vlastně si mě tam dost intenzivně vykrmili, že jsem přibrala 7 kilo asi během měsíce, což pro mě bylo strašně moc najednou. Vlastně jsem vážila nejvíc, co jsem kdy v životě vážila a to jsem furt měla podváhu. Ale pro mě to bylo strašný, protože najednou mi nebylo moje oblečení, nebyly mi moje kalhoty a bylo mi z toho hrozně, protože mi vlastně nikdo neposkytl tu psychickou pomoc v rámci anorexie, protože prostě od toho nemocnice není, aby se tam dělaly terapie. Jenom mě vlastně vykrmili a jo, pomohli mi s těma ostatníma věcma. Moc mi pomohli a já jsem jim za to strašně vděčná, ale tímhle se mi ta anorexie rozjela naplno. Tím, že jsem si vlastně uvědomila, že ji mám a tím, že jsem v rámci toho, že mi pomohli, začala žít víc v přítomným okamžiku, tak jsem si taky víc uvědomovala ty svoje anorektický pohnutky a myšlenky a bohužel jsem je taky začala víc poslouchat.
Další zkušenosti:
U Lady iniciovali spolupráci s psychiatrem její rodiče.
Helena popsala moment, kdy se v dospělosti sama rozhodla vyhledat terapeuta.
Bára M. poprosila o vyhledání pomoci rodiče.
Kateřina odbornou pomoc nevyhledala, v úzdravě jí podporovali rodiče.
S Monikou jednala její dětská lékařka empaticky a spolupracovala s jejími rodiči.
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
Andrea přiblížila působení léků v souvislostí s mentální anorexii.
Matějovi podpora psychiatričky a medikace pomohla.
Monika zhodnotila to, že ona sama medikaci předepsanou neměla.
Kamča se rozhodla odmítnout medikaci, která jí byla doporučena v rámci hospitalizace.
Petra zpětně zhodnotila svou zkušenosti a popsala denní režim v nemocnici.
Kamče stravování během hospitalizace pomohlo zvyknout si na navyšování porcí.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
Monika spolupracovala s psychologem tři roky, popsala dobré i špatné chvíle v procesu úzdravy.
Matěj porovnal zkušenosti se dvěma psycholožkami.
Bára neměla potřebu psychologa vyhledat.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.
Marie se k podpoře psychologa rozhodla vyhledat také výživového poradce vzhledem k přetrvávajícím trávicím potížím.
Maruška vnímala jako štěstí, že si poruchu příjmu potravy rychle připustila a sama chtěla vyhledat odbornou péči.
