Odborná péče

Většina dotazovaných se zkušeností s poruchou příjmu potravy (PPP) vyhledala některou z forem odborné pomoci. Nejčastěji se jednalo o psychiatra (lékař, který monitoruje psychický i fyzický zdravotní stav a může předepsat medikaci) nebo psychologa/terapeuta (podpora zaměřená na řešení psychické stránky nemoci). Méně často se objevovala spolupráce s praktickým lékařem, výživovým poradcem nebo využití stacionářů a skupinových programů pro osoby s potížemi s příjmem potravy. Třetina dotazovaných měla zkušenost s hospitalizací na psychiatrickém oddělení.

OBSAH STRÁNKY

Vyhledání odborné pomoci
Praktický lékař
Psychiatrická péče a medikace
Hospitalizace
Psychologická podpora
Nutriční terapeut
Ambivalence v léčbě

Vyhledání odborné pomoci

Jako první zkušenost s odbornou péčí uváděli dotazovaní konzultaci s psychiatrem nebo psychologem. Někdy byli iniciátory vyhledání pomoci rodiče, jindy dotazování o její vyhledání své rodiče poprosili či vyhledali odbornou pomoc sami. Tomu často předcházelo uvědomění, že jim již nemoc negativně zasahuje do života, má dopady na zdraví, vztahy, studium, práci nebo jiné životní oblasti. Kromě odborné péče vyhledala Maruška podporu léčitelky, se kterou měla pozitivní zkušenost.

U **Lady** iniciovali spolupráci s psychiatrem její rodiče.

**Helena** popsala moment, kdy se v dospělosti sama rozhodla vyhledat terapeuta.

**Bára M.** poprosila o vyhledání pomoci rodiče.

**Kateřina** odbornou pomoc nevyhledala, v úzdravě jí podporovali rodiče.

Praktický lékař

Třetina dotázaných mluvila o tom, že potíže konzultovali s praktickým lékařem. Většinou se nejednalo o dlouhodobou spolupráci, ale spíše o nárazové konzultace. Někteří lidé s vlastní zkušenosti sdíleli, že k praktickému lékaři chodili na kontroly před tím, než se rozhodli k léčbě, a problémy zatajovali. Kamče lékařka pomohla zejména s předáním kontaktu na psychologa a se zařízením hospitalizace. U Matěje se lékařka zapojila do léčby aktivně, upozornila na rizika zdravotního stavu a vyžádala si další vyšetření vnitřního prostředí. Vystavila také žádanku na hospitalizaci. Po návratu z hospitalizace zakázala cvičení a stanovila hraniční váhu, na které se mohl ke sportu opět vrátit.

U Andrey lékařka sdílela obavy související s možným rozvojem mentální anorexie, rodiče však na upozornění nereagovali, a ani lékařka situaci dále neřešila. K řešení poruchy příjmu potravy došlo až později během hospitalizace, kde byla Andrea kvůli depresivním náladám a úzkostem. Marie popisovala negativní zkušenost, kdy lékařka její potíže bagatelizovala.

S **Monikou** jednala její dětská lékařka empaticky a spolupracovala s jejími rodiči.

Psychiatrická péče a medikace

Většina dotázaných v průběhu nemoci konzultovala potíže s psychiatrem. Někteří měli se spoluprací s psychiatrem pozitivní zkušenost a popisují ze strany odborníka naslouchání, zájem a podporu ve zvládání situace. Jiní uvádí negativní zkušenost, kdy jim nebyly předány dostatečné informace ohledně průběhu léčby nebo medikace. S medikací mělo zkušenost několik osob, jednalo se o léky pro stabilizaci nálady nebo zmírnění úzkostí.

**Lada** popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.

**Andrea** přiblížila působení léků v souvislostí s mentální anorexii.

**Matějovi** podpora psychiatričky a medikace pomohla.

**Monika** zhodnotila to, že ona sama medikaci předepsanou neměla.

Hospitalizace

Třetina dotázaných měla zkušenost s hospitalizací na psychiatrickém oddělení, v rámci které se řešila porucha příjmu potravy. Dotazovaní se shodli na tom, že hospitalizace pro ně nevedla k dlouhodobému řešení potíží a důraz zde byl na vyživení těla. V souvislosti s tím vnímali hospitalizaci jako užitečnou zejména pro ty pacienty, kteří mají nízké BMI a potřebují dodání živin.

Kamča má s hospitalizací naopak dobrou zkušenost, podařilo se jí v nemocnici nabrat sebevědomí, dokázala být mezi spolupacienty svá a našla si mezi nimi přátele. Většina dotazovaných ale hodnotila hospitalizaci negativně. Veronika a Matěj z hospitalizace odešli na revers. Pro oba byl klíčový nedostatek psychologické péče, důraz na medikaci a negativní zážitky se spolupacienty na oddělení.

**Petra** zpětně zhodnotila svou zkušenosti a popsala denní režim v nemocnici.

**Kamče** stravování během hospitalizace pomohlo zvyknout si na navyšování porcí.

V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u **Andrey** její poruchu příjmu potravy.

Psychologická podpora

S psychologickou podporou měla zkušenost většina lidí, kteří s námi dělali rozhovor. dotázaných. Většina z nich uvedla, že psycholog jim v první fázi nemoci nepomohl, často své problémy zatajovali a nechtěli na jejich řešení pracovat. Někteří lidé se zkušeností PPP také vystřídali několik odborníků, než narazili na psychologa, se kterým si sedli a kde by spolupráci vnímali jako užitečnou. Někteří z nich vyhledali spolupráci s psychologem až v dospělosti, kdy jim pomohl s doléčením potíží. Kamča mluvila o limitech psychologické spolupráce, pokud se člověk nechtěl léčit sám. Psycholog jí pomohl v pozdější fázi úzdravy.

**Monika** spolupracovala s psychologem tři roky, popsala dobré i špatné chvíle v procesu úzdravy.

V úzdravě pomáhala **Marušce** léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.

**Matěj** porovnal zkušenosti se dvěma psycholožkami.

**Bára** neměla potřebu psychologa vyhledat.

Nutriční terapeut

Čtyři z dotázaných využili v různých fázích nemoci a úzdravy konzultace zaměřené na nastavení jídelníčku, buď u nutričních terapeutů (vysokoškolské vzdělání na lékařské fakultě), nebo výživových poradců (různě dlouhé a komplexní kurzy). Emma jídelníček konzultovala s výživovým poradcem ve chvíli rozvoje nemoci, kdy chtěla váhu snižovat. Výživový poradce zpozoroval, že snižování není na místě, spolupráci odmítl a doporučil konzultace s psychologem. V danou chvíli se však Emma léčit nechtěla a vyhledala tak jinou výživovou poradkyni, která na spolupráci přistoupila a paradoxně tak napomohla rozvoji PPP.

Báře pomohla výživová poradkyně postupně stravovací návyky stabilizovat. Matěj vyhledal výživovou poradkyni jako doplněk spolupráce s psycholožkou a psychiatričkou, které dle jeho slov „o výživě moc nevěděly“. Zpětně jej mrzí, že ji nekontaktoval dříve.

**Marie** se k podpoře psychologa rozhodla vyhledat také výživového poradce vzhledem k přetrvávajícím trávicím potížím.

Ambivalence v léčbě

Většina osob s PPP vnímala rozpor ve vztahu k odborníkům a celkově k procesu léčby. Matěj uvedl, že součástí nemoci pro něj byla silná tendence v ní dále pokračovat. Veronika popsala, že když byla nemocná, byla pro ni porucha příjmu potravy jedinou životní jistotou. Odborníky vnímala negativně jako lidi, kteří se jí snaží tuto jistotu sebrat, a na léčbě začala spolupracovat až ve chvíli, kdy již měla v životě vybudované další jistoty. Bet chodila k psychiatrovi kvůli úzkosti a panickým atakám, ale bylo pro ni náročné se svěřit s tématem poruchou příjmu potravy. Vnímala, že sebedestruktivní chování ji na jedné straně přináší euforické pocity a nebyla si jistá, zda o tuto stránku potíží chce s pomocí odborníků přijít. Více o ambivalenci zde.