Kamča se rozhodla odmítnout medikaci, která jí byla doporučena v rámci hospitalizace.
Oni mi je nemohli nutit, oni mi je mohli jen doporučit, ale já jsem to probírala i s rodiči a oni mi řekli, ať to zkusím zvládnout sama. Já jsem měla na psychiatrii na psychiatričku velký štěstí. Tam mi hodně pomohla, mohla jsem se jí otevřít a mluvit o všem. Jednou tam nebyla a já jsem za ní dostala supla. Já nevím, jestli se tomu dát říct supl. A já jsem měla zrovna v tu dobu fakt hodně špatnou náladu a něco mě dorazilo. Nevím, co to bylo už, ale hrozně jsem brečela a nevěděla jsem. Byla jsem na tom fakt špatně, měla jsem fakt blbou náladu a ona jako říká „tak to ne, já ti musím předepsat antidepresiva“. A já jsem se strašně rozčílila, začala jsem na ni křičet, že žádná antidepresiva brát nebudu a že je to jenom na mně. Ona mi řekla: „No, tak dobře, ale nedostaneš se z toho.“ A já říkám: „Jo, ale dostanu, já se z toho dostanu“. A nakonec potom, když jsem měla odcházet z tý psychiatrie, tak mě viděla a jako řekla: „No tak to jsem teda fakt nečekala.“ (smích) takže jsem takový to svoje uspokojení vnitřní, jakože jsem měla pravdu prostě. (smích)
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.