V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
V té psychiatrické nemocnici se na to přišlo tak, že, že jsem jedla atypicky a všechny holky, když jsem tam přišla, tak si myslely, že jsem přišla s anorexií, když mě viděly. Ty problémy byly ještě samozřejmě znásobený tím, že jsem tam byla s depresema, takže jsem jako neměla motivaci jíst, protože mi to nepřišlo důležitý. To pro mě byla námaha navíc. To jídlo mi nepřinášelo žádný potěšení, takže jíst něco, co mi nechutná, co jíst nechci, ještě když se jako cítím dost na nic, není úplně super kombinace. V nemocnici jsem měla tu nejnižší váhu, jakou jsem kdy měla během tý doby, co jsem měla anorexii. Vlastně si mě tam dost intenzivně vykrmili, že jsem přibrala 7 kilo asi během měsíce, což pro mě bylo strašně moc najednou. Vlastně jsem vážila nejvíc, co jsem kdy v životě vážila a to jsem furt měla podváhu. Ale pro mě to bylo strašný, protože najednou mi nebylo moje oblečení, nebyly mi moje kalhoty a bylo mi z toho hrozně, protože mi vlastně nikdo neposkytl tu psychickou pomoc v rámci anorexie, protože prostě od toho nemocnice není, aby se tam dělaly terapie. Jenom mě vlastně vykrmili a jo, pomohli mi s těma ostatníma věcma. Moc mi pomohli a já jsem jim za to strašně vděčná, ale tímhle se mi ta anorexie rozjela naplno. Tím, že jsem si vlastně uvědomila, že ji mám a tím, že jsem v rámci toho, že mi pomohli, začala žít víc v přítomným okamžiku, tak jsem si taky víc uvědomovala ty svoje anorektický pohnutky a myšlenky a bohužel jsem je taky začala víc poslouchat.
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.