Ivana byla pyšná, že syn vydržel s třídním kolektivem až do sedmé třídy i přes specifický způsob komunikace.
P: Kromě zvířátek miluje i holčičky. A když je to blondýnka a má na sobě něco růžovýho, tak to sociální nácvik nesociální nácvik, toho musím přidržovat a strkat mu do pusy větu můžu tě pozdravit, můžu tě pohladit? A v osmdesáti procentech to stejně nechytnu a už ji drží, už jí zvedá, už ji líbá. A chce si ji nejlépe odnést domů. Říká: “Dám si tě do batůžku.” Takže o to jsem pyšnější, že v té škole, kam nastoupil v první třídě, tak zůstal s tímto kolektivem až do tý sedmý. Oni už ho znají jakožto podivína, a toto mají rozdejcháno. Zažívat to, co zažívají některý naši žáci, že putujou, jeden rok byli na tej škole, pak je vyhodili, jsou na další škole, tak to si myslím, že to je to nejhorší, co pro to dítě může bejt, protože ten nový kolektiv to dítě nerozdejchá.