Kolektiv a vztahy s vrstevníky dětí s ADHD

Úvod

Důležitým tématem rodičů, se kterými jsme hovořili, byly vztahy jejich dětí s vrstevníky a spolužáky. Rodiče vnímali, že navazování nových vztahů a začleňování do kolektivu nebylo pro děti snadné. Popisovali také možné příčiny agresivních projevů dětí s ADHD vůči vrstevníkům.

OBSAH STRÁNKY

Navazování nových vztahů a začlenění do školního kolektivu
Vztahy se spolužáky a vrstevníky
Změny ve vztazích dětem s ADHD nevyhovovaly
Dítě s ADHD a vztahy po vyučování
Specifika ADHD byly podle rodičů hlavním zdrojem problémů
Vnímané příčiny agresivních projevů dětí s ADHD vůči vrstevníkům dle rodičů
Pedagogové a začlenění dětí s ADHD do kolektivu pohledem rodičů

Navazování nových vztahů a začlenění do školního kolektivu

Přístup dětí s ADHD v navazování kamarádství se lišil. Některé děti s ADHD navazovaly přátelské vztahy s lehkostí, jiné s obtížemi. Michaeliny děti u neúspěšných pokusů se spřátelit zastávaly názor, že zvláštní jsou jejich vrstevníci, nikoli oni. Rodiče doufali, že se zráním rozumových schopností budou jejich děti v sociálních dovednostech úspěšnější.

Podle některých rodičů si ve školce děti s ADHD obvykle hrály samy a vzdorovaly účasti ve společných hrách. Obtížnost zapojení obvykle spočívala v opoždění mentálního vývoje, v přílišném motorickém předstihu či v nezájmu a neschopnosti udržet si trvalejší kamarádský vztah. Pavla vnímala, že ostatní děti těžce nesly, když jsou dětmi s ADHD nuceny do her.

**Julie** nemohla najít důvod proč syn reagoval agresivně na ostatní děti.

Vztahy se spolužáky a vrstevníky

Začlenění do školního kolektivu podle rodičů pro děti s ADHD nebylo jednoduché. Někteří rodiče vnímali, že jejich děti žily spíše vedle spolužáků než s nimi. Děti měly jen pár bližších kamarádů. Děti moly působit na své vrstevník nevyzpytatelně a často neměly pochopení pro ironii či nadsázku. Bývaly častovány posměšky, nadávkami či výsměchem. V některých případech se objevila i šikana.

Rodiče viděli ze strany spolužáků také pomoc, podporu a pochopení. Vítali navedení děti spolužáky na to, co bylo správně během hodiny dělat. Některé děti s ADHD si i přes svou tendenci k impulzivitě dokázaly spolužáky získat talentem na sport, společnými koníčky a zájmy, dobrými znalostmi, vůdcovstvím, přátelskostí, galantností, péčí o druhé, otevřeností, čistými úmysly, nebojácností a někdy také rolí třídního šaška. Pozornost spolužáků si však získávali i krádežemi sladkostí a vysměchem pedagogům.

Syn Petry si získal spolužáky úspěchy ve škole.

Změny ve vztazích dětem s ADHD nevyhovovaly

Syn Kláry špatně nesl, když v 5. třídě promíchali třídy a on přišel o kamarády, na které byl zvyklý. Opakované nepřijetí dítěte s ADHD novými spolužáky podle rodičů způsobovalo dítěti pokles sebevědomí a sebepřijetí. Budování nových kamarádských vztahů bylo dle rodičů pro dítě s ADHD náročné.

**Hanka** vnímala, že si syn odmítnutí kamarády kompenzoval četbou a poslechem hudby.

Dítě s ADHD a vztahy po vyučování

Mimo školu měla většina dětí s ADHD podle rodičů s navazováním přátelství obtíže. Nicméně některým se dařilo nacházet přátele na kroužcích, například v dramatickém, herním či křesťanském sboru. K navštěvování kroužků vedl některé děti s ADHD pocit osamění. Ivana věřila, že úspěšné navazování přátelství s vrstevníky bylo obvykle spojeno s vedoucími, kteří děti s ADHD přijímali a věděli, jak s nimi správně pracovat.

Dle rodičů se osvědčil kroužek, kde se prostřednictvím sebezkušenostních skupinových her děti učily korigovat své chování k vrstevníkům. V navazování přátelství byly podle Pavly výhodné podmínky, pokud dítě s ADHD docházelo na klasickou základní školu, kam chodily děti ze stejné čtvrti. Po vyučování tak mohla být kamarádství dále rozvíjena. Pokud děti s ADHD docházely na speciální školu, kam obvykle dojížděly děti z celého kraje, byla možnost setkávat se po škole limitovaná.

**Pavla** si přála vybrat základní školu tak, aby se syn mohl po vyučování setkávat s kamarády.

**Klára** pořádala pro syna a další děti vlastní tábor.

Specifika ADHD byly podle rodičů hlavním zdrojem problémů

Rodiče, se kterými jsme hovořili, se domnívali, že problémy s navazováním přátelství měly děti kvůli tomu, že pro okolí nebylo lehké pochopit specifické záliby, potřeby a chování dětí s ADHD. Ivana si myslela, že pro ostatní děti byla synova komunikace těžko pochopitelná.

Někteří rodiče vysvětlovali kamarádům svých dětí, že jejich dítě nebylo zlé záměrně. Děti s ADHD měly, dle rodičů, tendence vyhledávat kamarády, kteří měli stejnou diagnózu. Ačkoliv se v těchto vztazích vyskytovaly časté roztržky, konflikty a lumpárny, děti s ADHD byly na tento druh interakce zvyklé a vyhovoval jim.

Syn Hanky B. se rád kamarádil s chlapcem, který měl také ADHD

**Ivana** byla pyšná, že syn vydržel s třídním kolektivem až do sedmé třídy i přes specifický způsob komunikace.

**Michaela** se snažila vysvětlit kamarádům syna, že nerozumí ironii.

Vnímané příčiny agresivních projevů dětí s ADHD vůči vrstevníkům dle rodičů

Agresivní projevy dětí s ADHD vůči vrstevníkům měly verbální i neverbální podobu. Rodiče popisovali nadávání, bití hračkami, kousání, štípání, strhávání k zemi. Agrese měla, dle rodičů, různé příčiny. Podle Julie se jednalo o kompenzační mechanismus, kterým bylo snižováno nahromaděné vnitřní napětí.

Do psychické tenze děti s ADHD snadno přivádělo dlouhé sezení v lavici nebo snaha plnit po delší dobu instrukce pedagoga. Rodiče dále za fyzickou agresí dětí s ADHD vůči spolužákům spatřovali neodhadnutí míry, špatnou koordinaci pohybů a snahu o získání pozornosti. Ivana vnímala jako jednu z příčin také přehnanou snahu o dodržování spravedlnosti, reakci na provokaci a urážky, pocit osamělosti či nízkou toleranci na kritiku.

Podle **Hanky B.** si syn neuvědomoval, co vyvolával v ostatních dětech.

Pedagogové a začlenění dětí s ADHD do kolektivu pohledem rodičů

Rodiče měli pozitivní i negativní zkušenost ohledně začlenění dětí s ADHD do kolektivu. Začlenění nepomáhalo, když pedagog udělil dítěti nálepku zlého dítěte a snažil se ho při projevech ADHD izolovat od zbytku třídy.

Naopak k dobrým vztahům ve třídě přispívala práce s psycholožkou. Petra popisoval, že psycholožka učila jejího syna vyjadřovat potřeby místo fyzické agrese adekvátními a slušnými slovy. K dobrým vztahům přispíval pedagog, který v případě nepřiměřené agrese dokázal ochraňovat jak dítě s ADHD, tak jeho spolužáky. Hance se líbilo, že učitelka vhodně dávkovala frekvenci poznámek, aby syn dostal přiměřený signál o nevhodnosti svého chování a zbytek třídy neměl pocit křivdy z toho, že jejímu synovi všechno projde.