Kamča se rozhodla odmítnout medikaci, která jí byla doporučena v rámci hospitalizace.
Kamča
Textová verze
Oni mi je nemohli nutit, oni mi je mohli jen doporučit, ale já jsem to probírala i s rodiči a oni mi řekli, ať to zkusím zvládnout sama. Já jsem měla na psychiatrii na psychiatričku velký štěstí. Tam mi hodně pomohla, mohla jsem se jí otevřít a mluvit o všem. Jednou tam nebyla a já jsem za ní dostala supla. Já nevím, jestli se tomu dát říct supl. A já jsem měla zrovna v tu dobu fakt hodně špatnou náladu a něco mě dorazilo. Nevím, co to bylo už, ale hrozně jsem brečela a nevěděla jsem. Byla jsem na tom fakt špatně, měla jsem fakt blbou náladu a ona jako říká „tak to ne, já ti musím předepsat antidepresiva“. A já jsem se strašně rozčílila, začala jsem na ni křičet, že žádná antidepresiva brát nebudu a že je to jenom na mně. Ona mi řekla: „No, tak dobře, ale nedostaneš se z toho.“ A já říkám: „Jo, ale dostanu, já se z toho dostanu“. A nakonec potom, když jsem měla odcházet z tý psychiatrie, tak mě viděla a jako řekla: „No tak to jsem teda fakt nečekala.“ (smích) takže jsem takový to svoje uspokojení vnitřní, jakože jsem měla pravdu prostě. (smích)
Další zkušenosti:
U Lady iniciovali spolupráci s psychiatrem její rodiče.
Helena popsala moment, kdy se v dospělosti sama rozhodla vyhledat terapeuta.
Bára M. poprosila o vyhledání pomoci rodiče.
Kateřina odbornou pomoc nevyhledala, v úzdravě jí podporovali rodiče.
S Monikou jednala její dětská lékařka empaticky a spolupracovala s jejími rodiči.
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
Andrea přiblížila působení léků v souvislostí s mentální anorexii.
Matějovi podpora psychiatričky a medikace pomohla.
Monika zhodnotila to, že ona sama medikaci předepsanou neměla.
Kamča se rozhodla odmítnout medikaci, která jí byla doporučena v rámci hospitalizace.
Petra zpětně zhodnotila svou zkušenosti a popsala denní režim v nemocnici.
Kamče stravování během hospitalizace pomohlo zvyknout si na navyšování porcí.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
Monika spolupracovala s psychologem tři roky, popsala dobré i špatné chvíle v procesu úzdravy.
Matěj porovnal zkušenosti se dvěma psycholožkami.
Bára neměla potřebu psychologa vyhledat.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.
Marie se k podpoře psychologa rozhodla vyhledat také výživového poradce vzhledem k přetrvávajícím trávicím potížím.
Maruška vnímala jako štěstí, že si poruchu příjmu potravy rychle připustila a sama chtěla vyhledat odbornou péči.
