Matějovi podpora psychiatričky a medikace pomohla.
Teď docházím jenom k psychiatričce, se kterou to konzultuju. Chodím tam pravidelně a říkala, že kdyby se něco zhoršilo, tak mám jít hned na terapie k psycholožce. Tu psycholožku jsem měl tak první 3 měsíce a teď už to zvládám bez ní, je to v pohodě. Co teda musím říct, tak mi taky hodně pomohly prášky. Předtím vždycky, když to skončilo tím neúspěchem, tak jsem je odmítal, prostě jsem si říkal: “Přece ve 20 nebudu jíst prášky, vždyť je to úplně hrozný.” Když pak ale člověk porovná dopady poruchy příjmu potravy a dopady prášků, tak ty prášky jsou daleko lepší, si myslím. Navíc se dají vysadit. Hodně lidí prášky brát nechce. Myslím si, že je to určitě cesta, když už je to hodně špatný.Jsem ráda, že jsem neměla vedlejší účinky z léků, ale na anorexii léky neberu, čistě na stabilizaci těch emočních výkyvů. Tím, že já ty emoční výkyvy mám vlastně spojený s těma anorektickými myšlenkami, tak mi to pomáhá i na to. Takže dejme tomu, že beru ty léky na anorexii, i když je nemám na anorexii.
Lada popsala krátké návštěvy psychiatričky, zaměřené na kontrolu váhy, stravování a předepsání medikace.
V průběhu hospitalizace v souvislosti s depresemi začali lékaři řešit u Andrey její poruchu příjmu potravy.
V úzdravě pomáhala Marušce léčitelka, kterou opětovně vyhledala při relapsu, kdy chtěla mluvit zejména o aktuálních tématech ze svého života.