Průběh agresivního chování
Pedagogové a další odborníci nám vyprávěli o případech agresivního chování. Příběhy, ve kterých hrála agrese roli, se odehrávaly v prostředí rodiny, školy, ústavního zařízení nebo poradenské, terapeutické či sociální služby. Tato část je věnovaná průběhu těchto případů od spouštěče agresivního chování po jeho dopady. Příčinám a dalším faktorům spojeným s agresivním chováním se věnujeme v kapitolách Agresor vs. oběť a Doporučení k práci s agresí a prevenci. O způsobech řešení agrese píšeme zde.
OBSAH STRÁNKY
Začátek agresivního chování
Se začátkem či propuknutím agresivního chování byly spojeny různé situace, okolnosti a spouštěče. Adam, Marek a Zdeněk ve spojitosti se začátkem ubližování zmiňovali experimentování s agresí. Podle Jakuba mohla agrese začínat občasnými vulgaritami a přehlížením těchto zdánlivě nevinných projevů rodiči. Někteří odborníci si vybavovali případy, kdy agresivita propukla v souvislosti se silnými emocemi nebo náročnými životními událostmi. Katka měla zkušenost s šikanou žáka, kterou vyvolala změna ve složení třídy, v důsledku které už původní skupina spolužáků nedokázala oběť ochránit.
Spouštěč agrese
V příbězích o agresivním chování, které nám odborníci vyprávěli, se objevovaly případy, kdy agrese pokračovala, gradovala nebo se rozvíjela. Marek vzpomínal na svou zkušenost z dětství, kdy jako agresor nejdříve ventiloval svůj vnitřní přetlak, ale díky tomu, že strhnul další spolužáky, získával silnější pozici v kolektivu. Část učitelů a dalších odborníků popisovala vytvoření jádra šikanující skupiny ve třídě a přijetí šikany jako normy. Pedagožka Eva popisovala, jak se v její třídě rozmohlo házení ovocem a různými věcmi. Nakonec vyšlo najevo, že vše začalo jako ubližování dvou agresorů dvěma spolužákům, ke kterému se postupně přidal celý kolektiv. Podle zkušenosti Jardy může naopak skupina agresorovo chování odmítnout, a tím jej vyprovokovat k ještě silnější agresi v různých formách (více viz Formy agrese).
V některých případech však nebylo tolik zjevné, co agresivní chování vyprovokovalo. Stávalo se, že k agresi došlo, aniž by okolí zpozorovalo, co je její příčinou. Jana podotýkala, že za agresí mohl být i zdravotní problém, například řečová vada, která brání dítěti vyjádřit se slovy. Arnošt zase upozornil, že úzkostné děti dokázal k agresi vyprovokovat i drobný impuls, třeba to, že jim někdo narušil osobní prostor. Martina se zmínila o žákovi s diagnostikovanou poruchou pozornosti, kterého k agresi vyprovokoval i minimální fyzický kontakt se spolužákem.
Stupňování agrese
V příbězích o agresivním chování, které nám odborníci vyprávěli, se objevovaly případy, kdy agrese pokračovala, gradovala nebo se rozvíjela. Marek vzpomínal na svou zkušenost z dětství, kdy jako agresor nejdříve ventiloval svůj vnitřní přetlak, ale díky tomu, že strhnul další spolužáky, získával silnější pozici v kolektivu. Část učitelů a dalších odborníků popisovala vytvoření jádra šikanující skupiny ve třídě a přijetí šikany jako normy. Pedagožka Eva popisovala, jak se v její třídě rozmohlo házení ovocem a různými věcmi. Nakonec vyšlo najevo, že vše začalo jako ubližování dvou agresorů dvěma spolužákům, ke kterému se postupně přidal celý kolektiv. Podle zkušenosti Jardy může naopak skupina agresorovo chování odmítnout, a tím jej vyprovokovat k ještě silnější agresi v různých formách (více viz Formy agrese).
Agresivní chování se podle oslovených odborníků rozvíjelo do momentu, kdy si někdo z aktivně nebo pasivně zúčastněných osob uvědomil, že je něco špatně a zasáhl. Takový moment někteří odborníci nazývali „stopka“. Zastavení rozvíjející se agrese mohla iniciovat například samotná oběť, agresor, svědek, kamarád, pedagog, rodič nebo další osoba. V popisovaných případech to byli nejčastěji rodiče, pedagog, svědek, školní psycholožka nebo dokonce samotný agresor, který v jiném kolektivu na vlastní kůži zažil roli oběti.
Dopady agresivního chování
Agresivní chování mělo dle zkušeností odborníků z učitelských a jiných profesí různorodé dopady. V souvislosti se školním prostředím vyjmenovávali kázeňské postihy nebo třeba opravu poškozené věci. Výjimkou nebylo ani vyloučení ze školy. Některé náročně situace a krize vedly k tomu, že se dítěti dostalo podpory a pomoci, kterou potřebovalo, nebo se začalo systematičtěji pracovat s třídním kolektivem. Přítomná agrese měla na kolektiv obvykle negativní dopad. Zdeněk popisoval strach vrstevníků z agresorů, ztrátu či zhoršení vztahů a celkové rozklížení kolektivu. Katka pozorovala i zhoršení školních výsledků studentů. Arnošt si vybavil případ, kdy se po odchodu agresora skupině ulevilo.
S pedagogy a dalšími odborníky jsme hovořili také o dopadech na aktéry po vyřešení agresivního chování, zejména školní šikany. Odborníci zmiňovali potřebu následné práce s agresorem, obětí a také dalšími aktéry. Jednalo se zejména o práci s pocitem viny, nebezpečím traumatizace oběti, nebo možným návratem zpět k agresi. Třídí kolektiv také mohl být po náročném řešení šikany vyčerpán.
