Co pomáhá dětem s ADHD ve škole

Úvod

Rodiče, se kterými jsme vedli rozhovory, hovořili o mnoha faktorech, které jejich dětem pomáhaly zvládat školní nároky. Přínosem byl jak empatický přístup učitelů, tak příjemný kolektiv a spolužáci, speciální pomůcky a různé pedagogické přístupy, asistent pedagoga nebo v domácím prostředí chápající a trpěliví rodiče.

OBSAH STRÁNKY

Osobnost učitele a asistent pedagoga
Pedagogické přístupy a metody učitele
Spolužáci a kolektiv
Speciální pomůcky a vybavení školy
Spolupráce rodičů a učitelů
Spolupráce s dalšími odborníky
Jak pomáhají dětem se školou rodiče
Mechanismy zvládání příznaků ADHD dítětem

Osobnost učitele a asistent pedagoga

Většina rodičů hovořila o spojitosti mezi přijímajícím, chápajícím a empatickým učitelem a lépe pracujícími dětmi s ADHD. Podle účastníků byl empatický přístup učitelů založen na osobnosti učitele a znalostech o ADHD. Toto nastavení umožnilo učitelům rozvíjet vztah s dítětem s ADHD a rozumět jeho specifickým projevům.

Rodiče považovali za velkou pomoc také asistenta pedagoga, který byl měl být trpělivý, rozumný a klidný. Měl by děti upozorňovat na důležité informace a dobře vysvětlit, co v konkrétní situaci dělat. Více o asistentovi zde.

Syn **Ivany** se připravoval lépe na předměty, kde ho učitelé měli rádi.

Pedagogické přístupy a metody učitele

Rodiče měli několik návrhů, jak mohli být učitelé prospěšní dětem s ADHD při zvládání školních povinností. Podle Pavly bylo důležité, aby učitel rozpoznal projevy ADHD a uměl s nimi pracovat. Ivana doporučuje, aby se učitel při komunikaci s dítětem nenechal zahltit negativními emocemi. Synovi Petry pomáhalo, když ho ve škole nechali pracovat jeho způsobem a netrvají vždy na dokonalém dokončení úkolu.

Rodiče také oceňovali, když učitelé a asistenti využívali při práci s dětmi s ADHD speciální pomůcky, hry a odměny. Více účinné než tresty a poznámky, bylo ukazovat, jak chybu napravit a motivovat dítě ke zlepšení. Rodiče uváděli, že je důležité oceňovat více snahu než výkon. Úspěch žáka byl také úspěchem učitele. Eva byla ráda, že se její dceři od učitelů dostával individuální přístup a hodnocení. Pomáhaly také malé praktické drobnosti jako je zkontrolování zapsaného úkolu.

Paní učitelka bral podle **Hanky B.** konflikty mezi spolužáky s rezervou.

Spolužáci a kolektiv

Rodiče, se kterými jsme hovořili, uváděli, že spolužáci byly velkým pomocníkem pro děti s ADHD při zvládání školních povinností. Přátelé jsou pro děti s ADHD motivací těšit se do školy a postupovat do dalších ročníků studia. Podle Kláry jsou ideální spolužáci, kteří jsou schopni zabránit šikaně a poradit dítěti s ADHD, jak se chovat v náročných situacích. Pro Roberta bylo důležité, aby pedagog neřešil konflikt se synem před celou třídou. Podle rodičů fungovalo, když se učitelům podařilo alespoň částečně využít živosti dětí, jejich zájmů, talentu a pomoci jim být v kolektivu populární.

**Ivana** byla ráda, že její syn byl spolužáky respektován i přes své specifické zájmy.

Speciální pomůcky a vybavení školy

Rodiče měli řadu nápadů, jak ve škole dětem usnadnit práci. Osvědčily se jim speciální tabulky pro snazší psaní, alternativní školy se spoustou pohybových aktivit, oddělená místnost s dohledem, kam přetížené dítě mohlo jít na pár minut i v průběhu výuky relaxovat či speciální odpočinkové zóny ve třídě.

**Michaela** nakoupila pomůcky, které u jejím dětem pomáhaly také pro ostatní děti ve třídě.

Spolupráce rodičů a učitelů

Rodiče se domnívali, že pro efektivní fungování dítěte s ADHD ve škole byla nezbytná spolupráce mezi rodiči a učiteli. Podle Pavly bylo užitečné, když učitel napsal rodičům, jak se dítě chovalo, co se naučilo a jaké učebnice, sešity a školní potřeby budou potřeba pro následující školní den. Stejně prospěšné bylo, pokud rodič informoval učitele o aktuálním stavu psychiky dítěte a mohl ho inspirovat ohledně metod a přístupů, které na dítě fungovaly. Tento typ spolupráce dle rodičů předpokládal otevřenost učitele a rodičů přijmout konstruktivní kritiku a snahu najít způsoby, jak co nejvíce dítěti pomoci.

**Klára** se domluvila s učitelkou, že nebude mít syn úlevy, pokud to nebude potřeba.

Spolupráce s dalšími odborníky

Ve většině případů rodiče pozitivně vnímali, když se do systému pomoci zapojilo vedení školy, psychiatři, psychologové, terapeuti a pastoři. Julie se ráda zúčastnila případové konference, kterou naplánovalo vedení školy a pomohlo pro syna sestavit individuální vzdělávací plán. Rodiče považovali za důležité zapojení psychiatrů, kteří předepisovali medikaci pro lepší koncentraci a snížení impulzivity. Michaele psycholog pomohl posudkem k přidělení asistenta pedagoga. Také jí poskytoval rady, jak zvládat agresivní projevy jejího syna. Terapeuti v dětských skupinách vyučovali sociální dovednosti. Eva byla ráda, že si může dcera promluvit s pastorkou o svých školních trampotách. Podle zkušeností rodičů by bylo skvělé, kdyby došlo k propojení odborníků, kteří by si vyměňovali o dětech informace.

**Pavle** pomohlo doporučení psycholožky pro učitelky, jak lépe zvládat situaci mezi dětmi ve školce.

Jak pomáhají dětem se školou rodiče

Častým tématem byla snaha rodičů o podporu svých dětí při navazování vztahů se spolužáky, dále snaha o pomoc se zvládáním projevů ADHD a s domácí přípravou do školy. Pokud jde o vztahy, rodiče byli na jedné straně empatičtí a rozuměli projevům ADHD, na druhé straně se snažili dětem vysvětlit, jak se mohou cítit jejich spolužáci a učitelé. Julie se synem využívali k porozumění a kontrole projevů ADHD metafory, například “Tygra”, který se potřeboval proběhnout.

Ke zmírnění napětí se rodiče přikláněli k systému jediného trestu. Pokud by se dítě dopustilo přestupku ve škole, bylo by potrestáno ve škole a doma už ne. Nadměrný tlak na dítě klesal, když rodiče dokázali akceptovat, že jejich dítě nebude mít samé jedničky.

**Julie** synovi prokládala domácí úkoly hrou a odměnou.

Mechanismy zvládání příznaků ADHD dítětem

Rodiče popisovali, jaké mechanismy pomáhaly jejich dětem zvládat ADHD ve škole, zejména nahromaděné napětí. Petře fungovalo, když si syn zakřičel nebo se proběhnul pár minut na chodbě. Julie zkoušela se synem, zašeptání vulgárního slovo do dlaně. Osvědčilo se také nakreslení obrázek toho, co jej rozčílilo a následné zmačkání obrázku. Rodiče zmiňovali jako dobré, když si děti mohly postěžovat asistentovi.