Podle Lucky bývají ve třídách děti s různými speciálními potřebami, které mnohdy potřebují větší podporu, něž žáci s odlišným mateřským jazykem. Není proto třeba se obávat.
Těm rodičům bych vzkázala, ať se toho určitě nebojí, protože to není nic horšího nebo závažnějšího než to, že v českých školách jsou vlastně děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které se tam normálně vzdělávají. Jsou to děti s různými specifickými poruchami učení a ti rodiče ani kolikrát neví, že v té třídě takové děti jsou. A takové děti potřebují mnohdy stejnou nebo ještě větší podporu než ty děti s odlišným mateřským jazykem. Takže ten učitel je profesionál a on ví, jak si s tím má, má poradit. A pokud tam vlastně budou všichni jeden tým, rodiče, učitelé a v podstatě i ti žáci, tak si myslím, že se to dá krásně zvládnout a že tak, jak to vidím já, tak je to mnohdy hodně jako obohacující, že vlastně dozvídáme něco o nějaké jiné kultuře. Pro mě osobně je to obohacující se s těmi dětmi o tom bavit. Myslím si, že i pro ně a i pro ty naše žáky, že oni se jako ptají, zajímají se, hlavně teď v době Vánoc, takže určitě ať se toho nebojí. Té odlišnosti je a bude nejen ve školách prostě hodně. A my se s tím musíme naučit žít a fungovat. A myslím si, že to tak je správně.
Lucka se občas setkávala s narážkami vůči ukrajinským žákům, celkově ale podle ní klima třídy spíš obohatili.
TřídaAleny se zapojila do projektu pro česko-ukrajinské třídy, s posílením vztahů pomohla také psycholožka.
Podle Lucky žádné z dětí nepotřebovalo emoční podporu ve spojení s tématem války. Někteří žáci ale byli málo komunikativní a motivovaní.
Kiki vnímala, že jí s příchodem ukrajinských žáků přibylo práce. Důležitý byl i jejich samotný přístup ke vzdělávání.
Leona ve vzkazu kolegům děkovala za jejich nasazení, dále jim doporučovala nebát se říct si o pomoc, respektovat psychickou únavu zejména starších dětí a zaměřit se na spolupráci.