Třída Aleny se zapojila do projektu pro česko-ukrajinské třídy, s posílením vztahů pomohla také psycholožka.

Alena

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Bylo potřeba řešit nějakou emoční podporu nebo pomoc pro ty děti, ať už teda na začátku, nebo třeba i teď, jak přišli vlastně v tom září v tom větším počtu třeba? 

Určitě to bylo potřeba. My když jsme je přijali ty 2 děti hned tak zezačátku, tak hodně se zapojila paní asistentka, aby je naučila úplně takový ten základ, aby se okamžitě dalo pracovat s těma dětma, aby se mohly mezi sebou domluvit. A byla u nás i psycholožka, dělala s náma nějaké takové jakoby hry na posílení vztahů i na seznámení. Potom jsme se zapojili do toho programu (program pro česko-ukrajinské třídy), který se odehrával na místě konání, kde zase ty děti měly možnost jinak se poznat. V té době jsem se hodně soustředila na tu skupinovou práci v takových těch naukových předmětech, aby ty děcka, děti mohly spolu víc se bavit. Takže potom bylo znát, že za ty 2 měsíce třeba ti kluci už měli takové ty hovorové výrazy, jako nech toho, běž tam, nech mě být a tak. Jakože už jako nasáli trošku tu českou atmosféru, jo, i ten český slovník dětí a myslím si, že program pro česko-ukrajinské tříd, tak paní psycholožka, která mi poradila pár her, skupinová práce a práce paní asistentky, která si je individuálně brala, aby s něma procvičila ten základ, aby mohli prostě s těma děckama komunikovat, bylo opravdu hodně, hodně podporující a hodně to vlastně tomu kolektivu pomohlo, tak se dá říct. Samozřejmě my jako na prvním stupni máme výhodu, protože ty děti, jak jsou mladší, tak oni jsou otevřenější a jsou přístupnější změnám, což samozřejmě na tom druhém stupni se daleko víc projevují takové ty vnitřní smutky. Ty děti celkově vlastně v rámci toho vývoje v tom směru k té pubertě se stávají jako, nebo jsou víc jakoby možná staženi do sebe a ještě k tomu, když si nesou kdovíjaké zážitky možná z cesty, možná přímo z té Ukrajiny jako takové z nějakýho válečnýho místa, nevím, takže těžko pak se otevírají tak lehce, mnoh-, mnozí nechtějí třeba ani komunikovat. Já ještě učím v šesté třídě výtvarnou výchovu a jedna holčička je taková komunikativnější, ale myslím si, že je i z podstaty jako otevřenější extrovert, kdežto ta druhá je hodně uzavřená a myslím si, že to není otázka jazykové bariéry, protože já si s sebou nosím překladač, když je potřeba a výtvarná výchova je opravdu o relaxu, ale myslím si, že si v sobě nese opravdu, opravdu moc, že nemá chuť se o tom an-, no o tom bavit vůbec, ale nemá chuť moc jako se celkově bavit. I ty výkresy třeba, teď když konkrétně vezmu tu výtvarnou výchovu, jsou takové jako ponuřejší, pesimističtější, takové ty ostré tvary, prostě jakoby všechno to naladění vnitřní se může odrazit i tady. Takže já vlastně můžu říct, že jsem ráda, že učím na prvním stupni, kdy já mám větší šanci asi těm dětem pomoct a zároveň si myslím, že jako můžu jim pomoct a i tím, že oni jsou mladší, tak jsou víc naladěni, takže se mi to víc daří, ale je to tím, že jsou mladší, tak si myslím, ty děti.