Leona hovořila o rozdílech vemoční podpoře na prvním a druhém stupni.
Emoce na prvním stupni jsou několikanásobně vyšší než na tom druhém. Děti na prvním stupni opravdu tu pomoc nabízejí samy od sebe. Tam bych viděla spíš pomoc toho učitele těm českým dětem na tom prvním stupni, aby věděly, jak tu emoční podporu mohou dávat těm žákům, že jim mohou nabídnout pomoc, že si s nimi zahrají nějaké hry a podobně. Kdežto na tom druhém stupni, tady už tu emoční podporu by měl dávat učitel a možná i někde v soukromí, protože obecně ti žáci na tom druhém stupni už jsou uzavřenější, už si uvědomují nějaké následky. Obecně jsou opravdu trošku smutnější, mají tu představivost o té budoucnosti a o tom, co se bude dít. Takže tady bych to viděla spíš na té dobré práci toho třídního učitele, školního metodika prevence, a podporovat je v tom přijetí tím kolektivem, zaměřit se na nějaké společné aktivity. A potom vidím teda velký úkol toho školního metodika prevence, aby vedl ty aktivity, které budou spojující. To si myslím, že opravdu emočně, vidíte, že vidíte i ten smutek na tom druhém stupni a vidíte ale, že ty děti na tom prvním stupni to prostě přijímají, že to tak je.
Lucka se občas setkávala s narážkami vůči ukrajinským žákům, celkově ale podle ní klima třídy spíš obohatili.
TřídaAleny se zapojila do projektu pro česko-ukrajinské třídy, s posílením vztahů pomohla také psycholožka.
Podle Lucky žádné z dětí nepotřebovalo emoční podporu ve spojení s tématem války. Někteří žáci ale byli málo komunikativní a motivovaní.
Kiki vnímala, že jí s příchodem ukrajinských žáků přibylo práce. Důležitý byl i jejich samotný přístup ke vzdělávání.
Leona ve vzkazu kolegům děkovala za jejich nasazení, dále jim doporučovala nebát se říct si o pomoc, respektovat psychickou únavu zejména starších dětí a zaměřit se na spolupráci.