Důležitým tématem rodičů, se kterými jsme hovořili, bylo, jakým způsobem pedagogové k jejich dětem přistupovali. Uváděli postoje učitelů, které fungovaly a se kterými naopak nesouhlasili. V neposlední řadě popisovali jaké faktory hrají roli v dobré spolupráci jejich dětí s učiteli.
OBSAH STRÁNKY
Pro rodiče, se kterými jsme hovořili, bylo skvělé, když pedagogové rozuměli omezením, která z diagnózy ADHD plynou a brali na děti ohled. Podle Pavly pomáhalo, když učitelé vysvětlili ostatním žákům, co je ADHD a proč mají tito studenti při výuce úlevy. Ivana byla naopak ráda, že k jejímu synovi učitelka přistupovala stejně jako k ostatním.
Dobrým přístupem bylo podle rodičů zkoušení dětí v první polovině týdne, kdy nebyly unavené a lépe vnímaly. V případě neposednosti rodiče oceňovali, že učitelé nechali děti chvíli proběhnout nebo je pustili ve třídě na koberec. Ivaně se líbil přístup učitelky češtiny, která nechala jejího syna psát diktáty, ale neznámkovala je a nehodnotila úpravu, pouze mu napsala počet chyb. Na syna to působilo motivačně.
Rodiče se většinou shodovali, že je jejich děti snadné motivovat. Vnímali, že občas stačilo pokyn zopakovat nebo ho vysvětlit jinak. Dle zkušeností Petry na syna nejlépe fungoval popisný jazyk a jasné pokyny. Co se týče dodržování pravidel, rodiče doporučovali mít je napsané v deníčku nebo ve společném sešitě. Pokud došlo ke konfliktu a problému, bylo lepší, když jej učitelé řešili se studenty mimo třídu. Podle Robert neměl pak syn možnost a motivaci dělat ze sebe před třídou šaška.
Dle rodičů také pomohlo, když byla ve třídě uvolněná a příjemná atmosféra. Petra kvůli tomu vozila děti raději do vzdálenější školy, než do té blíže jejich domovu. Vstřícnější klima a zájem pedagogů o nové metody jí stáli za delší cestu. Syn Pavly měl štěstí na příjemné, trpělivé učitelky, které na něho zbytečně netlačily.
Rodiče považovali vztah mezi jejich dětmi a učiteli za klíčový prvek pro dobrou spolupráci. Učitel se zajímal o zvláštní koníčky syna Kláry a ten se pak na jeho předmět rád učil a připravoval. Rodiče mluvili také o svobodě, kterou učitelé studentům poskytovali. Například v hodinách výtvarky je nechávali tvořit věci dle jejich zájmů nebo využívali jejich schopnosti jinak. Učitelka syna Petry jej nechala při hodinách dějepisu namalovat postavu, kterou probírali.
Rodiče některé pedagogické přístupy nedoporučovali. Mezi ně zařadila Julie psaní poznámek za vyrušování a skákání učitelce do řeči. Vnímala, že studenti s ADHD to nedělali schválně a nezasloužili si za to poznámku. Zároveň se často setkávala s tím, že syn nerozuměl důvodu, proč poznámku dostal. Chyběla mu zpětná vazba od učitelky, co udělal špatně a jaké chování je žádoucí.
Nepochopení diagnózy ADHD podle rodičů nefungovaly a vedly spíše k posílení odporu ke škole a zhoršení vztahu s učitelem. Eva popisovala náročnou situaci ve škole, kdy její dcera kvůli své učitelce zažila nepříjemné chvíle před třídou. Bylo jí vyčítáno, že nemůže kvůli své diagnóze a úlevám dostat poznámku, ačkoliv by si ji podle učitelky zasloužila. Petra popisovala nevhodné komentáře paní učitelky, které vedly jejího syna k tomu, že jí v návalu vzteku skoro ublížil.
Rodiče mezi nevhodné přístupy řadili také křik a přespříliš pevná pravidla. Michaela se se synem doma připravovala mnohem hůře na předměty učitelů, kteří si u něho vynucovali pozornost zvýšeným hlasem. Kritizování a poznámky byly podle rodičů demotivační. Více učitelé u dětí uspěli podporou a spoluprací. Tento přístup všichni rodiče doporučovali.